rech, Hynkově, Rozvadovicích, Sobáěově a jistě i jinde ji viděli, anebo alespoň o ní slyšeli.

Tolik o Mikulášově matičce na Litovelsku. Ke dni sv. Barbory nakonec ještě poznamenávám, že o věci psal i Karel Pro--cházka ve známé knize »Lid český s hlediska prostonárodně náboženského«, Praha 1910, str. 145 a 146.

Není ani možno, aby se draní obešlo bez rozličných zvyků. Je jich jistě dosti všude na venkově. Podávám některé, které jsem zaznamenal v Krašovicích, Bučí a Trnové (Manětínsko), v Kočíně, Dol. Hradišti, Kopidle, Kožlanech a v okolí (Kra-lovicko).

Než hospodyně vyndá z »ouhrabáku«, »krošatiny« nebo soudku peří na stůl, pečlivě se podívá, není-li na stole drobtů, aby se nedali do peří moli.

Peří, které hospodyně dala na stůl, musí se dodrati. Bylo by neštěstím, kdyby se dalo zpět do nádoby nedodrané. Jistě by se nepovedla housata ve stavení, kde se dere. Jinde opět, je-li v domě svobodná »divčka«, jistě by se po svatbě brzy vrátila od muže domů ? matce.

Přijde-li někdo »táč« do domu, kde právě derou, má sedrat za každou přítomnou svobodnou »divčku« tři pírka, aby se mu nerozešly ohlášky. Při draní však nesmí vůbec promluviti.

Jsou-li draní přítomni svobodní »chlapci«, musí každý sedrat tři pírka, jinak by dostal »uvozdřenou« ženu. Též děti dostanou hrníček peří, aby je sedraly. Obyčejně peří z hrníčku tajně zmizí a objeví se později někde ve sněhu.

V Kožlanech je zvykem, že příchozí sedere stoje několik pírek se slovy: »Do pátého cípu« a teprve potom si může sednout.

Sedrané peří se dává obyčejně pod hrnec, »vošitku«, talíř nebo mísu. Je-li už hodně sedraného peří, že se nevejde pod nádobu, mají »dračky« radost, že se nádoba už »zvidá«. Mnohá babička pak připomene svobodné »divče«: »Strkej peří pod talíř, aby ses brzo vdala!«

Není zvykem dráti jen večer, proto se dere i za dne, podle volného času hospodyně a sousedek. Nesmí se však dráti na Nový rok, aby se nedralo celý rok.

Při draní se dělají z velkého peří »peroutky« nebo »mastičky«.

Z »vostenek« nebo »pápěrek«, které si při draní házejí