Předchozí 0347 Následující
str. 344

»Čeho žádáš?« křikl některý horník. Jiný odpověděl: »J á chci ven.«

Jednou totiž vypravoval můj otec v podzemí pohádku o kantorovi, jak byl faráři v komíně na uzeném. Nešťastnou náhodou spadl však do komína, udělal hřmot, farář se vzbudil a domnívaje se, že v komoře je čert, zaklínal jej. Právě dopověděl tatínek pohádku až ke slovům: »Čeho žádáš? Já chci ven«, kdy dozorce otevřel za ním dveře, čekali po skončené směně, až budou moci do vytahovadla, a řekl: »Tak pojďte.« Příhoda tato, která překazila pohádku, dala vznik přezdívce.

Pokřikovali naň též: »Dvanáctý od bandy«. Původ zase pohádkový, když kdysi vypravoval o bandě dvanácti loupežníků.

Jiné přezdívky ještě: »Žádal.« »Dělej, dělej, já musím na šichtu!« To prý kdysi pásl kozu a když více lelkovala než se pásla, napomenul ji oněmi slovy.

Na jiné pokřikovali: »Ženo, toč, pudem na Matici Prah u.« Přezdívka tato vzala vznik v roce 1848, kdy vše spěchalo ku Praze na pomoc. Jistý horník brousil si starou, rezovatou šavli a při té příležitosti pronesl větu, jež mu zůstala přídomkem na věčné časy.

»Já jsem pan Feld,« představoval se kdosi a již mu to zůstalo.

Horníkovi narodilo se dítě. Požádal souseda za kmotra. Poněvadž bylo novorozeně slabé, poslal kmotříčka pro kněze, aby je hned okřtil. Sotva kmotr odešel, dítě zemřelo. Aby zbytečně neobtěžoval kněze i kmotra, rozběhl se otec za ním a již zdáli volal: »H ej, kmotře, vraťte se, dítě v pánu,« a nadávka mu zůstala.

Někdy měla nadávka ráz dialogický: »Dejžiž ještě ňákou ohřát.« »I di do sakramencký země, dyť už nemám jen bachora.« »I dejžiž ho ještě!« To si pozval jistý horník kamaráda, aby mu přišel zabít prase. Prase zabili, vypařili, nadělali jaternic a než sdělali prase, snědli spolu paternice z celého vepřového drobu.

Jel havíř s trakařem po kamenité cestě. Že pospíchal, tra-kař drnčel a vyskakoval a horník si při tom skandoval: »Ř í-kej: tra-kař vy-ska-ku-je.« Kdosi jej slyšel, při první příležitosti to dal ? lepšímu a již měl majitel přezdívku přišitou.

Přezdívky se také dědili s otce na syna: »Můj Matěj«, »Ž ď ab ák«, »Kravkář« atd.

Některý se zlobil, že někdy až na krev došlo, jiný se smál a jiný splácel i s úroky. Někdy došlo tak daleko, že se i nadávka vžila a majitel na přezdívku slyšel jako na vlastní jméno.


Předchozí   Následující