loukách blíž a blíž. Pane, šel na mě strach. I vemu nohy na ramena a kalupem ke vsi, ale světlo porád blíž a blíž. Sotva dech sem popadal a vrazím ke Kxeplům, měli eště vodevříno. V sek-nici klečel starej u vokna a něco se modlil; ani se nevohlíd — kolem šecko jedna zář, jeden plápol. Najednou to zhaslo a dyž starej stával vod modlení hnul sem se honem taky tam vo-cud — venku už nebylo dočista nic.«

Kazda byl polním hlídačem a tomu se zase »todle přitre-filo« ... »Tudle v noci bylo tak hezky i lech sem si u žita při loukách u vobecního rybníka. Bylo ticho; najednou v žitě něco chrastí, poslouchám, co to. A vono víc a víc, žito vlní, jako dyž ho přeběhne polednice, pak sebou začne cloumat, jako dyž je vichor a při tom dusot jako vod koní. Porád víc a víc, zrovna přes hlavu se mi to valilo, jen sem ji sklonil. Pak ten dusnot přecházel, dálil se a málil, vstal sem jako zmlácenej — ale nigde nic.« »To snad některá dušička vodbejvá si tam vočistec,« poznamenal jeden posluchač.

A vskutku takové kající »vočiscové dušičky« nejvíce plní vzduch. Nemají pokoje, až jim buď v nedohledné dáli dojde trest sám sebou, nebo když jí někdo ten trest ukrátí a dušičku z trápení vysvobodí... Tak jedna přenáší mezník, který za živobytí na cizí přesadila, zase na své místo, ale hnout s ním nemůže, jiná jiné musí konat, všecky však »zdychají vo přímluvu a pomoc živejch«.

Dušička se vysvobodí, když se nejprve »její vina napraví, pak se za ní pomodlí a dá na světlo Boží a až na ni už nikdo se zlým nespomína a obzvláště neproklíná ji«.

Mrtvý, pokud leží ve stavení, je jako živý, jenže nemůže sebou vládnout ani mluvit. Jinak ale vše slyší, co se o něm mluví a cítí vše, a sice až do třetího dne nebo dokavaď ho nevynesou přes prah. Proto bolelo by ho, kdyby se příbuzní nad jeho mrtvolou hádali a přeli, nebo špatně o něm se mluvilo. Duše je sice z těla, ale zároveň s tělem přece ve stavení a teprve, když odnesou tělo odejde »na Pravdu Boží«, aby vyslechla soud.

Není-li zemřelý tuze známý veliký hříšník (neslyšel jsem ani, že by se někdo odsuzoval v ústech lidu do pekla), přichází do »vočifce, vočisce« — a ten si »vodbejvá« na zemi a sice prodlévá podle viny své: pod prahem domu, různě po venku, ale obyčejně s pozůstalým v domě — pod kamnovcem, v popelníku, pod budlíkem.

»Když kamnovec sičí — to sičí dušička, která si tam vodbejvá vočistec — naříká.« Plít do popelníku, zvláště je-li popel žhavý — »žihravý« — se přísně zejména dětem zakazuje; popel sičí — dušička běduje, že se trápení její bez potřeby a vůle