Boží zvětšuje; je to »řích« a pak to je nejspíše někdo z přátel

— a lid náš drží dohromady.

Věří, že přátelé i vzdálení, a o sobě ani nevědoucí, každou důležitější příhodu, zvláště nehodu — sobě zvěstují a sice buď ve snách nebo znameními. Ve snách ohlašují bližší přátelé, za které se pokládají obyčejně rodiče a děti, dědové a báby z obou stran a ještě strýcové a tety — ostatní jsou jen »zdálení«, jen jako naše kráva, napila se z vaší.louže — těžké onemocnění... »Tak sem viděl našeho strejce krvavého — onemocnění, v košili

— smrt, nahého — hanba.«

Smrt se ohlašuje nejvíce znameními. »Sedíme tak za stolem při večeři a tu najednou bác, bác, bác; tři rány na vokno, jakoby něgdo do vokno bičem švih' nebo holí udeřil; vybehnem' vem, tam ani živý duše. Pánbůh s námi to je znamení. A za dva dni strýc umřel« — slyšel jsem vypravovat. Jindy spad' obrázek nenadále.

I mrtví se ohlašují. »Tak jsem ve snu viděla tatínka, a to již po třetí, byl smutnej, ani nic nemluvil. Nesmíme na něj zapomínat a dáme na světlo za něj — a vícekrát se neobjevil.«

»Každej rybník má svého h as tr mana.« Ten stahuje pod vodu nejen koupající, ale i okolo vody jdoucí, neboť musí mít za určitý čas »svou voběť«.

Hastrman sedával na hrázi slavničského rybníka; byl to »malej chlapeček s nazelenavými vlásky a z levýho šosu mu kapala voda«. Tak ho viděli mnozí lidé »častějc«. . .. Nobožtík Zadák šel jednou přes brnění (brlení) rybníka bos a v tom — chňap! asi uprostřed brnění chytlo ho cosi za nohu a táhne ho to do vody. Bránil se a křičel, ale »vůkolí« nebylo ani živý duše; bylo poledne. Pak se tomu přece vyškub, ale nohu měl celou modrou a na ni znát »votisknutý prsty«. Noha se mu od toho rozbolela, »křad« až umřel... »Ale každýmu se ani todle nepodaří, někoho přeci stáhne.«

Kde teď »h 1 d a t« utopence? »Veme se malej bochníček chleba, pokropí se svěcenou vodou a do prostředka dá se rozsvícená svíčka, tak se pustí na rybník. (Řek ani velkých potoků v okolí není.) Bochníček plove, plove, až »zvostane« stát. A v tom místě se musí hledat utopenej.« Vylovený utopenec nesmí se nikdy položit na holou zem, ale nejlépe na lavici, sice je všecko kříšení marné — »zem ho příme«, a co země přijme

— nikdy víc nevydá.