najíc léta P. 1593«*) napsal Jan Sova o choleře v Bystřici p. H.: »První známkou nemoci byly silné křeče, jež tak sevřely, že člověk jako uhel zčernal, pak silné vrhání a posledně běhavka (průjem). Když léky neúčinkovaly, ubíraly se zástupy poutníků na posvátný Hostýn. Mezi lidem venkovským vznikla nedůvěra, jako by páni a kněží lid trávili. Mnozí nechtěli vody ze studny píti, že do studní házen jed. Jiní také mluvili, že kněží do hostií jed přiměsují, aby lid trávili. Tak se stalo, že mnozí venkované svátosti umírajících odepřeli. V Bystřici zemřely jen tři osoby na choleru, ač tam tolik tisíc poutníků přenocovalo a prošlo.«

. V Hlasech Svatohostýnských z listopadu 1931 ve článku

»Kolera pod Hostýnem v roce 1831« píše J. Š. (okr. inspektor Julius Šobr) mezi jiným: »Pomoci proti nemoci neznal nikdo, ačkoli užívali proti ní medicín neslýchaných. Tak v jedné dědině léčili ji takto: Když byla v počátku, pili proti ní kořalku s namočeným pepřem, ale ti pacienti obyčejně podlehli. Jiní, když nemoc ucítili, vypili naráz pár žídlíků vody; někdy to pomohlo. Opět jiní, aby se dobře vypotili, dali se zakopat až po bradu do čerstvého koňského hnoje. Není známo, pomohlo-li to komu. A zas jiní začali do sebe líti hnojůvku. A to prý pomohlo: začali vrhnout a — zachránili se. Který nevrhl, roztrhlo ho.

Staří cek šimara, jenž hlí dával panské rybníčky na Rice,**) rád o této egyptské ráně vykládával. Mnoho o ní slýchal od svého otce... Ö, na to já si dobře pamatuju, moji tatíček byli tým konfotrem***) při téj nemoci na Rusavě.f) Oni, potem Pavelec a Daniš dělali truhly (rakve). Byli třé, ale nestačili, co tolik toho lidu mřelo. V nekerém stavení bylo jich pět a jeden ostál. Obyčejně z každéj chalupy zemřeli dvá, a divné, že umírali ti najstatečnější. Najhorší žebrák ostával. Takej byla taková ťumpa nemluvná a také to ostalo. Z kerého člověka sa