Konečně v poslední době, těsně před zánikem, použito bylo ? výzdobě místo granátků, drobných, různobarevných skleněných korálků, které byly na spinátka našívány tenkým drátkem ? ? jehož provlečení opatřen jest povrch dříve řadou provrtaných dírek. Výzdoba tato opětně zaplňuje celou plochu a zakrývá i zatemňuje původní komposici.

Zajímavo jest, jak mnozí národopisní pracovníci nechápali popisovaného tvaru spinátek a oba ptáčky považovali za nějaký ornament, kladouce je důsledně při zobrazování hlavami dolů. Jsou tak dosud i ve sbírkách Umělecko-průmyslového musea v Plzni. (Instalace z r. 1913.) Prvně poukázala na správný tvar Vlasta Havelková. I Jan Soukup, když popisuje podobné »spínky« číčmanské, klade je obráceně.

Význam srdéčka i holubiček jest určitě symbolický a tyto motivy nevznikly nahodile neb v době nejnovější, jak dosvědčují nápadné shody se spinátky slezskými, z Pobaltí a v Estonsku. Někde vyjadřuje smysl symboliky velmi důrazně i druhé srdéčko, které drží oba ptáčci v zobáčcích. Na sponkách slo-vensko-polských, v základě stejných, jest pouze střední srdéčko a na místě holubiček jsou ozdobné výčnělky, prozrazující nejspíše vliv jiné kulturní sféry. (Nápadně se blíží fibulím t. zv. kultury merovejské.)

Velká vzdálenost dnešních oblastí spinátek a zejména stejné řešení celku, nikoliv pouze použití těchže symbolů, ovšem různým způsobem, neodpovídá dnes známé teorii, že by tu šlo o derivát městské módy anebo vyššího umění. Proti tomu mluví také okolnost, že v Estonsku (dík trvanlivějšímu materiálu — jantaru) možno tentýž tvar spinátek sledovati i nazpět po několik století. A tak nezbývá nežli souditi na společný výtvarný a kulturní pramen a dnešní oblasti spinátek považovati za okrajové pozůstatky někdejšího jednotného kulturního territoria.

Holubice hraje důležitou úlohu v symbolice nejen křesťanské, ale též antické a antika proniká až nápadně všemi kořeny našeho evropského zvykosloví. Zajímavo jest dále srovnati i párek voskových holubiček z Národopisného musea Plzeňska, které byly obětinou kladenou na oltář k vyprosení si štěstí v lásce.

I obětiny toho druhu mají také svoji velmi starou tradici.

Cínová spinátka již vylíčeného tvaru byla posléze nahrazena továrním »šmejdem« a to brožkou z drátěných ozdůbek se vsazeným zrcadélkem.

Tvaroslovná stránka starých spinátek svědčí tedy o společné tradici u celé řady evropských národů.