vidia jen o takovém inventáři, který představoval určitý majetek, a možno předpokládati, že vedle stříbrných byla většina obyčejných, jistě i tu ponejvíce cínových.

Kov snadno oxydující způsobil, že se žádné ze starých spi-nátek nedochovalo, stejně tak diskrétnost oděvní součástky — rukávců — košile, která pravidelně byla zakrývána ještě šatem jiným, byla příčinou, že ani na portraitech měšťanů nikde spinátka nenalézáme. Neméně pak nepatrná cena spinátek přispěla ? nevážnosti, nikdo, jich neuchoval a když byla vytlačena knoflíky, všechna zanikla.

Jest ku podivu, jak řídce jsou zastoupena spinátka ve sbírkách musejních. V Domažlicích, středisku Chodska, není jich vůbec, rovněž v Klatovech a Budějovicích. V Plzni v Uměl. průmyslovém museu dvě, získaná roku 1889 z Chrastavic, v Národopisném jedno.

V Národopisném oddělení Národního musea v Praze mají osm spinátek, které všechny najednou opatřil roku 1900 řídící učitel Ondřej Švejnar v Domažlicích u starého Giebische. Wal-desovo museum šatních spinadel chová snad rovněž některá západočeská spinátka, ale prosbě o zaslání fotografického snímku nebylo vyhověno. Vídeňské museum pro národopis zaslalo ochotně snímek tamních spinátek, z nichž jsou dvě chodská s korálky a dvě velmi zajímavá z Chebska.

Způsob užití spinátek, který souhlasí s nejstarším spojováním látek, běžným ve středověku i udržujícím se na určitých místech až do doby nedávné, předpokládá nepřetržitou tradici a starý původ. To dotvrzuje i stejná tradice rukávců (oplecka), u nichž se spinátek téměř výhradně používalo.

Ve starší době nutno předpokládati těsnou spojitost kulturní s městy, kde lid nejen používal stejných krojových součástek, ale i šperků, zvláště pokud se týkaly ženské výzdoby. Zde platily i stejné zvyky a zvyklosti a teprve století XVII. uplatnilo ve všem módu evropskou, ačkoliv mnohé zbytky původní společné kultury zůstaly i napotom zachovány.

Možno důvodně usuzovati, že v lidovém spinátku západočeském jak po stránce technické, tak i v ohledu tvaroslovném vidíme před sebou pozůstatek nepřetržité a dávné tradice lidové. Máme-li pak na zřeteli přímo nápadné shody se spinátky mnohých jiných zemí evropských, zejména po stránce tvaroslovné, můžeme právem mluviti o společném zdroji kulturním a výtvarné jednotě, omezené kdysi na určité territorium, což vše bude nutno ještě blíže osvětliti.