??? ??? vůbec rozpoltení českých ethnografů na dva tábory, z nichž jeden združil se kol Fr. Ad. Šuberta a výboru nově projektované národopisné výstavy, druhý naproti tomu ve výboru bývalé České chalupy z výstavy jubilejní a v kruhu úředníků Českého musea. Jsou ještě pamětníci tohoto rozporu a odporu přátel České chalupy, ? nimž náležel vedle J. Kouly, R. Tyršové, J. L. Píce i dr. Zíbrt, zatím co jsem já nalezl půdu ve výstavě i v Museu národopisném. Nebylo možno udržeti shodu v redakci Českého lidu. Odešel jsem tedy z ní r. 1895 a uplynula řada let, než jsme se znovu se Zíbrtem. sblížili.. Ale již nebylo společných vědeckých zájmů. Jen v museu jsem se s ním stýkal, když mi jako ředitel knihovny vycházel opět se vší starou ochotou vstříc, což zůstalo až do konce jeho plodného života.

Roku 1925 napsal jsem a ve Zvonu uveřejnil báseň »P o d Markomanko u«, pojatou nyní do mé, na ten čas poslední původní knihy básnické: Nové jihočeské melodie. Báseň tu věnoval jsem prof. dr. Čeňku Zíbrtovi, neboť byla to báseň o něm a o mně. Vylíčil jsem v ní, jak jsme se jako gym-iiasisté o prázdninách na Zvíkově prvně setkali a hned přilnuli ? sobě, cítíce v duších svých vyšší cíle, a jak pak naše přátelství trvalo celá dlouhá léta, srdečné a ničím nezkalené, a co a jak se nám splnilo z našich snů a tužeb, které již tenkráte v tom mladistvém věku naplňovali naše srdce i duše.

Zíbrta má báseň potěšila a dojala. »Můj drahý příteli —¦ píše mi 28. III. 1925 — posíláš mi báseň Pod Markomankou, kde líčíš setkání naše první na Zvíkově a obsah tehdejší naší rozmluvy. Píšeš tak dojemně, tklivě, že mi slzy vytryskly... Děkuji Ti srdečně a prosím Tě, abys mě rád měl i nadále. Jsi hodný můj, zlatý hoch a potěšil jsi mne svou básní. Ukládám si ji na památku a po mé smrti přijde i s mými dopisy do knihovny Národního musea v Praze, kterému již po 35 let poctivě sloužím. Rád bych se Ti, příteli milovaný, rád odvděčil, jak se mi příležitost naskytne. A s tou schůzkou na Zvíkově — byl bych tak rád, kdybychom se tam (zase) setkali... Co vody pod ním zatím uplynulo... a dnes, zdá se mi, že jsme oba tak nadšení a tak že ? sobě lneme upřímně, jako tenkrát, kdy druh druha jsme poznali...«