Musím vysvětliti, jak došlo k tomu našemu seznámení na Zvíkově. V básni nebylo k tomu místa.

Č. Zíbrt narodil se r. 1864 v Kostelci nad Vltavou (u Orlíka), já o dva roky později v Mirovicích v domě svého děda, matčina otce, kam se můj otec, pražský obchodník, s rodinou (staršími mými sourozenci) utekl před Prušáky. Z Mirovic jsou na Orlík pěšky asi dvě hodinky a tak naše kolébky stály si velmi blízko. Jenže mou kolébku převezli brzo do Prahy a tam jsem byl potom již stále vychováván, chodil do školy a studoval, zatím co Zíbrt studoval na gymnasiu píseckém. Ale ve hvězdách bylo psáno, že se přes to máme brzo sblížiti.

Jak jsem povyrostl a mohl již sám jezditi, trávíval jsem prázdniny u matčina bratra Arnošta Hainze, švarcenberského správce a později ředitele velkostatku v Osově, a část také v domě děda Ignáce Hainze v Mirovicích, neboť odevždy cítil jsem Jse bližším straně matčině než otcově, miloval jsem zvláště svou mirovickou bábu a hrdě jsem se hlásil ? svému jihočeskému původu, dlouho nevěda, že i rod mého otce pocházel vlastně z jižních Čech.

Nevím již, bylo-li to o prázdninách po kvintě či po sextě (tedy r. 1882 nebo 1883), když tři studenti, z nichž jedním byl můj bratranec, u jehož matky byl jsem na poště čimelické po několik dní hostem a jenž studoval na písecké reálce, podnikli jsme z ičimelic pěšky výlet na nedaleký Zvíkov. Měl jsem spatřiti Zvíkov po prvé a tuze již toužil jsem po něm, neboť moje bába opředla mi jej mnoha pověstmi a pohádkami a můj strýc v Oboře také o jeho kráse horoval a v době, kdy byl správcem v Újezdě u Červené, mocně působil na knížete Schwarzenberga, aby přistoupil ? opravě slavného hradu, a to ne bez úspěchu.

Brzy po nás dorazila na Zvíkov družina studentů píseckých a že se můj bratranec s některým z nich už znal, sesedli jsme se všichni v nádvoří u jednoho stolu, besedovali a pak společně prohlíželi si památnou ruinu. Mezi píseckými studenty zaujal mne zvláště jeden gymnasista, jenž studoval o rok výše než já — Čeněk Zíbrt. Svěřil se mi, že má zálibu v,historii, věděl také o dějinách hradu a jeho památkách více než my ostatní, a já oplatil mu důvěru přiznáním, že píši verše, a chtěl bych býti spisovatelem. A tak jsme byli hned za jedno, povídali si a horovali, s obdivem a úctou sledovali proslulého malíře Petro Maixnera, jak opravuje fresky v arkádech i pak, jak s rodinou svou (bydlil na hradě) v nádvoří na trávníku odpočívá po své nesnadné práci. ? večeru jsme se s píseckými studenty rozloučili, oni se dali ? Orlíku a my ostatní zpátky přes Žbonín do Či-melic, ale Zíbrt a já stiskli jsme si již ruce jako upřímní přátelé.

A po dvou, třech letech našli jsme se v Praze, oba již na