ků, pověr, her a slavností, krojů, starobylých nádob a nářadí, zajímavých památek a lidového dialektu. Co tu vše bylo zachráněno, uchováno, co by se jinak bylo navždy ztratilo, neúprosně zapadlo v zapomenutí! A Zíbrt dovedl najíti si nadšené spolupracovníky, pilné sběratele.

Mne nikdy za příspěvek nepožádal. Věděl, že pracuji na jiných polích, ale ve svém 30. jubilejním ročníku otiskl si mou (či »svou«) báseň »Pod Markomankou« (»Snad mi nezazlíš trochu ješitnosti...«) a když jsem vydal »Chodský p í s-n ě«, psal o nich v »Českém lidu« tak krásně jako nikdo druhý.

Když bylo r. 1924 Zíbrtovi šedesát let, uspořádala »Prá-cheň« v Praze na jeho počest slavnostní večírek. O Zíbrtovi přednášel na něm dr. Pátá, zpívaly se písně a recitovaly básně (také moje), hrála dudácká muzika. Sešlo se tenkrát mnoho přátel Zíbrtových, ale kdo se nedostavil, byl — Zíbrt. Však jsme mu proto, prof. dr. Herrmann-Otavský a centr, ředitel Vladimír Orlt a já poslali na pokárání perné veršíky. Omluvil se tehdy churavostí, ale myslím, že o sobě nechtěl slyšet ani chválu, ani nic z toho, co se povídalo o jeho životě. Bál se snad, že by staré rány zase zabolely.

Tuším, že již na Zvíkově při prvním setkání řekl mi, že je úplným sirotkem. Ale teprve tenkrát o tom slavnostním jeho večírku zvěděl jsem celou pravdu, jak ztratil malinký oba ^rudiče skoro v jeden den, jak se ho příbuzní ujali a jej vychovali, jak se jim později odvděčil tím, že jim daroval rodné stavení, ale oni, ? velké jeho bolesti, co byl v cizině na studiích, jak je přestavěli a jemu odcizili. Zaujalo mne to tak, že brzy poté napsal jsem a uveřejnil báseň »Stržené hnízdo«. Ale tu jsem již nepřipsal Zíbrtovi a také jej na ni neupozornil z obavy, aby se ho to nedotklo bolestně. A on sám se nezmínil, ač jsem mu poslal i »Nové jihočeské melodie«, kam jsem báseň tu později zařadil. Nevím tedy ani, všiml-li si, četl-li ji.

Šel životem skoro až do konce sám a sám. Snad dožil se kdysi trpkého zklamání, snad nenašel ženské duše dosti oddané a jemu rozumějící, snad chtěl žíti jen své práci —¦ kdož ví? Ale jisto je, že nesl někdy svou samotu těžce a toužil po teple rodinného života. Mám proto nejeden doklad v jeho dopisech. »Přeji Ti, můj dobrý hochu, abys byl dlouho živ, šťasten, spokojen — píše mi, odpovídaje na mou gratulaci k jeho šedesátce. — Na Tvém panu synovi (botanikovi) poznal jsem, jak šťastný život máš v kruhu svojí ušlechtilé choti a rodiny celé! To, slyšíš, mi ušlo. . . Mám mnoho knih, ale chybí mi teplo a ten jas v jeseni života, jaké Tebe blaží! Já Ti toho přeji, zasloužíš si toho! — Líbá Tě atd.«