Psával mi občasně, dožaduje se mé pomoci a přímluvy tu pro některého mladého literáta, tu pro sirotka, jehož otec pozbyv jmění úpadkem záložny, se zastřelil a o jehož výchovu a existenci staral se nyní Zíbrt, a hlavně ovšem, abychom nezapomněli v Akademii při rozdílení podpor na jeho »Český Lid«, jejž bez subvencí nemohl vydávati. A já se navzájem obracel zase ? Zibrtovi, chtěl-li jsem míti pro svou práci zjištěno, jak se to neb ono jmenovalo u starých Čechů, nebo potřeboval-li jsem něco z knihovny musejní, kde již mnoho let byl ředitelem.

Knihovna musejní přirostla mu ? srdci tak, že se velmi zarmoutil, když jsem ho, setkav se jednouT3 ním, upozornil, že se v zemském výboru uvažuje o jeho pensionování. A když ? pen-sionování pak došlo, tuze si mi při opětném setkání stěžoval do intrik a nepřízně. Těšil jsem ho, že nyní bude moci věnovati všecky své síly své vědě a »Českému lidu«. Ale brzy i to mu bylo znemožněno záchvatem mrtvice, který ho postihl ve Vysokém nad Jizerou. Na štěstí v té době nebyl sám a opuštěn. Večer toho samotáře měl býti přece jen ozářen přátelstvím a něhou ušlechtilé duše ženy. Našel ji ve své bývalé žačce, paní Zdeně Hochové, choti mého milého kolegy, a ona dále řídila za něho »Český lid«. »Nebýti jí — píše mi Zíbrt 29. X. 1930 — nebyl bych už mezi živými, neboť ona při mém záchvatu mrtvice ve Vysokém nad Jiz. zjednala pomoc lékařskou nejrychlejší. Je nejlepší a nejušlechtilejší bytost, kterou kdy jsem znal. Tyto řádky píši od své choroby po prvé — a Tobě, nejdražší příteli! Kéž by jí nikdo nikdy neublížil.«-------¦ —

Po své chorobě se Zíbrt ku podivu zase sebral, měl jsem o něm samé dobré zprávy od milého přítele spisovatele Zdeňka Rona, rodáka z Vysokého, ba najednou překvapil celý svět český zprávou o svém sňatku se sestrou paní Zdeny Hochové. Na konec života dostalo se mu tedy, co mu celý život chybělo, co mu ušlo. Ale bylo již pozdě .. . Dne 14. února 1932 milý přítel Zíbrt dotrpěl.

Sbohem, milý, starý příteli! Již se tedy spolu nepodíváme na Zvíkov, abychom starouškovi Zvíkovu pověděli »pod Markomankou«, co se splnilo z našeho mladičkého horování, a abychom si tam stiskli ruce za své přátelství, které trvalo přes padesát let a přes jehož čistý blankyt, jak sám jsi mi napsal, nepřeletěl žádný taráček. Přijdu-li tam — nyní již bez Tebe — budu si na Tebe vzpomínati, snad tam uvidím Tebe i sebe jako mladičké chlapce pobíhati, nadšené a zvídavé, a povím Zvíkovu, co jsi krásného a cenného objevil a napsal o starých dobách, které on, tehdy ještě pevný hrad, pamatuje a jaký jsi byl vzácný a dobrý člověk a přítel.