Podle prvního, povrchního odhadu udivoval ten horký zájem o věc, která zdála se chudnouti a zanikati ve vřavě nových a nových hesel, tak nevšímavých a přímo nepřátelských všemu, co čišelo jakoukoliv tradicí. A snad mnozí tu činili zadost jen tomu časovému, krátkodechému vrtochu jakési módnosti, pro níž bylo raženo divné, cizí slovo folklor a podle něhož vše, co podmiňovalo rázovitost a typ českého lidu, mělo býti v pavědecké horlivosti napícháno na špendlíky a konservováno v lihu musejních uprášených vitrin. My však, synkové hlubokého českého venkova dobře a živě jsme postřehli, kam Zíbrt svým Českým Ladem míří, co zamýšlí, oč bojuje, co zachraňuje. Podchytit onu současnost českého venkova, v níž tato základní složka našeho národního bytí prožívala, jako dosud prožívá těžkou a nebezpečnou proměnu.

Bylo tu již všelijakého pokusnictví, naivního i neomale-ného, které žilo a tylo z bohatství kulturního života venkovského lidu. Určitou skupinu lidí popadaly nové záchvaty psychosy, tak řádící v městech po Národopisné výstavě. Za každou cenu vyplundrovat poslední zbytky vesnické starobylosti a s procovským vkusem nacpat to vše do činžákové pustoty a navěsit to na sebe s marnivostí přímo opičí. Byl tu ovšem hřích na obou stranách. Na té, která si po »staročeskú« falšovala své okolí, majíc jinak o »balících« a »křupanech« své ustálené, tupohlavé mínění, i na oné, které se »secesní« tuctový kredenc líbil rozhodně víc, než stará malovaná truhlice po babičce. Kšeft a hloupost slavily hody, a málem již při jazzu tančily v selských krojích ty dámy, kterým česká vesnice byla vesnicí španělskou.

Kmoch a jiní brakovali českou píseň, narážejíce ji na kopyto tureckých muzik a nakládajíce ji do cukru nové, ufňukané líbivosti. Byl zmatek z té falešné lásky milenců, kteří se svými venkovskými krasavicemi to rozhodně nemínili poctivě a do důsledků. Zmatek, v němž jsme se potáceli i my, venkovská mládež, posílaná do měst na studia. My, pociťujíce sami na sobě ten prudký, nebezpečný přelom a přerod, jímž horečně stonaly naše domovy, přicházeli jsme do prostředí, o němž jsme si nedovedli učiniti spravedlivého soudu. Do prostředí, které svůj zájem o venkov nalhávalo nám i sobě.

A tehdy bylo štěstí s námi, že na oněch zmatených křižovatkách čekala nás silná a pevná ruka Zibrtova. Ruka, která bez ohledu a limonádpvých pachutí dovedla postavit přímé a ostře zabroušené zrcadlo všemu tomu mumraji, který natropil nový čas s našim venkovem. V přesných datech a střízlivém výměru stanoviti, co tu kdy bylo, co se ztratilo a co zůstalo. Naproti nesmyslné bezúčelnosti poměštělého folkloru přesně vy-