Na rozloučenou.

Smrt smiřuje. Odzbrojeni jsou nepřátelé, umlkli kritikové. O mrtvém vždy to nejlepší! Zesnulý dr. Zíbrt nepatřil však k těm, jichž ctnosti a zásluhy byly toho druhu, že je měla oceniti teprve smrt. Byly tak veliké a tak očividné, že je mohl chápati každý a jest to opravdu známkou úpadku kulturní úrovně našeho společenského a národního života, že nedovedla oceniti zesnulého včas, ještě za jeho života. Zjev celkem všeobecný, který již způsobil tolik hoře a zármutku u duší citlivých, ale co lze jiného očekávati od materialistického ducha poválečného období?! Není vinen jen lid, ale především jeho vůdcové.

To vše tanulo mně živě na mysli, když jsem den po úmrtí Zíbrtově spěchal do bytu zesnulého v Ostrovní ulici v Praze a neznaje čísla, marně se doptával v nejbližším okolí...

Zíbrt byl mužem vědy. Neúnavně, bez oddechu šel jedině za svým vědeckým cílem. Dovedl vystupňovati svoji energii do té míry, že měla jen málo příkladů. Olbřímí práci zdolal, jejíž rozsah stačil by ? vyplnění nejméně pěti průměrných a velmi plodných lidských životů. Při pohledu na zanechané dílo zdá se skoro nemožností — že jest výsledkem práce okrouhle tří desítiletí. Ani chvilka nesměla být promarněna, všechen odpočinek, noci musely jí býti obětovány.

Pravý muž vědy — řekl by každý — nepřístupný radostem života — odměřený ? svému okolí. Člověk, který nepoznal co jest láska, co rodina, co příroda. A přece jest to klam — hluboký klam. Za profilem vědce Zíbrta skrývá se též profil ušlechtilého člověka. Člověka se zlatým srdcem a citlivou, přímo dívčí duší.

Již mládí Zíbrtovo mělo svůj bol, svůj románek — mělo svoji lásku a mělo také své výbuchy bujnosti. Rodičů svých nepoznal, zemřeli mu ještě jako malému děcku. Měl býti knězem a nestal se jím, zamiloval se do dívčiny a nedosáhl jí. Za školských let provedl leckterou taškařinu, ale vždy s ideálním a hlavně vlasteneckým pozadím. Odbytá maturita v Písku přivádí jej do Prahy a na universitě padá již rozhodnutí o budoucím cíli dalšího života.

Pak nastal úporný boj existenční i vědecký. Druhý jistě těžší prvého. Zíbrt — věrný syn svého národa — pochopil, co jest pro něho svatým příkazem — pracovati za tři, ba za více jedinců. Malou početnost muselo nahrazovati násobení energie. Tato devisa šla tehdy celým naším životem národním a její