skvělé výsledky jsou dosud základnou, na které budujeme dále — jako samostatný národ.

Také dr. Č. Zíbrt nastoupil do šiku národních pracovníků v pravý čas a možno říci ve šťastný okamžik. Již předem vyvolil si směrnici své práce, pole dosud nezorané — kulturní historii a tu zas zejména její významnou složku — českoslov. národopis. Za profilem vědce Zíbrta — ozval se Zíbrt člověk — srdce i duše vroucně milující svůj národ a především jeho lid v ideálním jeho zjevu, v jeho projevech ducha i hmotné kultury.

Ale nejen Zíbrt i celý národ hledal tehdy oporu ve svém zápase sám v sobě, v tomto křišťálovém a zázračném zřídle a Národopisná výstava v r. 1895 byla přímo oslnivým květem, který z něho vypučel na odiv celému světu.

To však již dr. Zíbrt měl za sebou tři ročníky »Českého Lidu« — zachycoval a živil praménky národního svérázu a pevný, s nadšením kladený základ časopisu překonal později i doby zlé, kdy nejenom okolnosti hospodářské staly se mu nebezpečím, ale ještě více úpadek národního sebevědomí. Období předválečné bylo prostě nejšťastnější dobou Zíbrtovy životní tvorby. Pracoval celkem nerušene na svých velkých dílech, ale zajížděl i mezi lid, přednášeje neúnavně po venkově jako pravý jeho apoštol — neznaje vědecké úzkoprsosti, jsa v chování svém. opravdový demokrat.

Světová válka jest i v životě Zíbrtově osudným přelomem. Neznamená jen změnu pracovních a životních podmínek, alé znamená i nástup nové generace na místa rozhodující, kterýžto nástup urychlila a zintensivněla neobvyklým způsobem i naše samostatnost. Začínal se nový život, novými lidmi, novými směry.

A v tomto okamžiku nastává pro Zíbrta nikoliv oddech, ale útrapa a boj. Není to výtka těm, kteří nastupovali na nová místa, již prostý zákon přírody nechce jinak, ale jest také pravdou, že i v boji vědeckém nedostává se často ohleduplnosti, která by i protivníka dovedla snáze ? cíli.

Prudká reakce, která vystřídala národní nadšení, projevila se přirozeně i v národopise a snad silou obzvláště ničivou. — Co bylo dosud positivní, narazilo na příkrou negaci. I práce Zíbrtova neušla tomuto osudu. Než Zíbrt nebyl z těch, kterým jest boj potřebou a zápas o vědecké zásady rozkoší. Jeho věda šla srdcem, vycházela z upřímné lásky, on byl svého lidu jen pokorným sluhou a nikdy ani na okamžik nepochyboval o svatosti a vznešenosti vyvolené idee.

A jako každý, kdo pracuje nezištně a ideálně, touží časem po několika slovech uznání, po projevu pochopení a naopak