dvojnásob jej raní a bolí nespravedlivá kritika, ona pohrdavá a povýšená a nikoliv taktní a nabádavá, tak i u Zíbrta sledujeme tento duševní proces, který drásá nervy a vypíná je ? další ještě usilovnější práci. Nedbá pokročilého stáří, vyčerpanosti duševní i tělesné, pracuje s dvojnásobnou silou jako mladík, hodlaje se brániti a obhajovati prací, o které jest přesvědčen, že ji nelze umlčeti a že jen touto musí zvítěziti.

A tu nastává katastrofa. — Ještě v dopise ze dne 21. února 1929 ulehčuje svému nitru, zpovídaje se otevřeně co je bolí a tíží.

»Jde mi na 65. rok. Od let studentských v Písku, kdy jako sextán už jsem uveřejňoval v Květech Čechových aí v Sládkově Lumíru studie kulturně historické a národopisné (pod pseudonymy!) — uplynulo přes jezy pražské mnoho vody. Jsem skromný, ale tolik hrdě hlásím, že řada Českého Lidu (29 ročníků) , Čas. Čes. Musea, přes Í00 knih a spisů samostatných, snad do tisíců jdoucí řada časopiseckých článků a referátů, také něco znamenají. — Bože!, a co dnes! ? Krajinský list (ať se jmenuje, jak jmenuje) referuje o řeči sice staršího »učence«, ale mistru f rasi a programu — že vlastně dnes prý musí se studium lidovědy české postaviti na jinou basi, ne diktantské sbírám látky bez synthese, bez vědeckých závěrů, bez methody vědecké! ? tomu mlčeti, zdálo se mi, že byl by mlčky vysloven souhlas. Já si neosobuji privilegium žádné a patent na moudrost!

Kdosi psal o mně, že jsem já jedinec vykonal více a s podstatnějšími výsledky, než celé rady musejní a sbory spolků národopisných. Je to pravda! Sedláček psal Hrady, o šlechtě, Winter vylíčil kulturní život měst. A o mé jméno musí zakopnouti každý poctivý přítel lidu československého, musí vyznati, že sám vyšed z chaty doskové, celý život jsem zasvětil tomu lidu, z něhož jsem vyšel a dávno před republikou přibíral jsem Slovensko (slovenské články) do Českého Lidu......Vždy záleží na formě! Dobře se naobědvati, přijímati poklony, býti povýšen na hodnostáře spolkového v oboru, o kterém řádky nenapsal, a pak ohrnovati nosánek po nás — to není důstojné! Dnes po světové válce začíti sbírati, dnes deklamovati se sofi-stickými schematy o účelné a vědecké práci: Já vědec, ty vědec, Zíbrt není vědec! My vědci, vy vědci = oni (ti Zíbrtovi sběratelé) nejsou vědci — to je povídačka pro děti v košilkách!«

Ještě další trpká slova obsahuje dopis a hned zase i plány ? další intensivní práci — — —.

Avšak za necelý půl roku mozková trombosa vyráží péro z ruky velikému muži i bojovníku. — Zpráva o této tragedii rozlétá se českým světem, tu ohromujíc, tu raníc jako osten trpké výčitky svědomí.