ské doby bydlil u starší slečny Dverasserové, na bývalém Flo-riánském náměstí v domě »U Merglů«. Na tuto svoji bytnou, která bývala vychovatelkou, vzpomínal často a vřele, tak jako na všechny, kteří přátelsky mu byli nakloněni. V »Otavanu« ze dne 31. prosince 1924 o ní podle pravdy píše: »Měla na bytě studenty a snad více jim ? jídlu a pití dala, než od nich dostala. Platil jsem 17 zl. měsíčně. Znala cizí řeči, znala způsoby a mravy a naváděla nás ? dobrému, ? pilnosti a charakternosti.« Jsem jist a vím zcela určitě, že tato starší slečna, která byla mladému Zíbrtovi druhou matkou, měla ho ráda a po celý svůj život byla na něho hrdá, mnoho šlechetného vštípila v jeho duši a dala ráz jeho povaze.

? té slečně nastěhoval jsem se jako malý tercián dne 14. září 1889, kdy dr. Zíbrt byl již 6 roků po maturitě.; A u té slečny mnoho jsem o něm slyšel a prvně ho viděl — na fotografii. Visela nad mým stolkem, u něhož Zíbrt jako student sedával a tam ona starší slečna mně ho s chloubou ukazovala,

0 něm povídala, o něm vyprávěla. Jak byl pilný, jak se výborně učil, jak byl hodný, jak tichý a jak měkký. Stačilo prý slovo a už měl Zíbrt v očích slzy A jakmile jsem něco provedl, vždy kárala: »Aby tě tak Zíbrt viděl!«

Byl její chloubou. V té době jeho jméno již pronikalo veřejností, objevovalo se v řadě časopisů, na jeho knihách a publikacích a mnoho se o něm mluvilo, mnoho psalo a ještě více se v něho doufalo. Objevil se náhle, jako hvězda značně zanedbávaného a zanedbaného folkloru a národopisu, objevil se s novými myšlenkami, s novými směry kulturními i literárními. Stopovali-li jsme tehda, již jako malí studentíci vše, co v literatuře a v umění se objevilo, přímo dychtivě jsem lapal vše, co bylo psáno Zíbrtem nebo o něm. Bylo to zcela přirozeným výsledkem všeho, co krásného jsem o něm slyšel od bytné na studiích a doma od rodičů.

V té době přijížděl Zíbrt do Kostelce pouze o prázdninách.

1 tam doma pracoval mnoho, mnoho psal a mnoho studoval. A tu jsem se s ním prvně osobně setkal jako septimán při výletě kosteleckých studentů na Zvíkov. Tam vévodil jednonohý kastelán Vaněk, jehož nehistorických výkladů a fantasií byl Zíbrt postrachem.

Jakmile ho kastelán shlédl, o historii Zvíkova nepromluvil ani slova, odbývaje každého: »on to tamhle Zíbrt chce věděti lépe nežli já.« Přirozeně, že Zíbrt to lépe nejen věděl, ale z fantastických výkladů Vaňkových mnoho vymýtil, co nesprávně o Zvíkově bylo tradováno. Tak on jeho minulost a historii přiblížil pravdě.

Představoval jsem si tehda Zíbrta zcela jiného. Suchopár-