ného vědce, odměřeného filosofa, pyšného literáta. A on zatím plný veselí a vtipu, čilý jako rtuť a když do vrchu a do zvíkovských skal již nikdo nemohl, on zpíval •— vesel a radostně, na jakoukoliv písničku si v té chvíli vzpomněl. Bodrý, jihočeský člověk zlaté povahy! Ta zůstala v něm po celý život i když život ten byl ? němu často velmi krutý. Ale ani ne tak život, jako lidé.

Brzy poté stal jsem se pilným čtenářem jím vydávaného »Českého lidu«. V Semilech jako mladého praktikanta mne napadlo, abych jej nejen četl, ale z našeho rodného kraje do něho i něco napsal. Styděl jsem se za svoje prvotiny, ale ještě více před Zíbrtem. Co si o mne pomyslí, co řekne, jak mne odsoudí ? Zasílal jsem mu je tedy pod jiným jménem. Neotiskl ničeho. Až po třech letech zaslal jsem mu z Prahy příspěvek další, se svým jménem, ale s dopisem na »slavnou redakci«. Zíbrt odpověděl mně obratem. Jak krásně, jak přátelsky! »Ale«,, psal mezi jiným: »proč slavná redakce? Vždyť jsme přece známí a krajané!« V tom viděl jsem Zíbrta celého. Ani po letech nezapomněl na malého kluka, který bál se ? němu přiblížiti. Psal tak jemně, tak přátelsky a otiskl mně nejen příspěvek nový, ale i ty dřívější. »Už vím od koho jsou«, smál se mi při osobní schůzce, »a už budou v tisku. Já pořade kdo je poslal, a to ty, Františku Sáňkuj? Pojď — tu máš hubičku.«

Od těch dob vídali jsme se v Praze častěji. Přišel ke mně do úřadu, někdy já ? němu a jakmile vydal knihu, poslal mi ji nebo přinesl. A vždy s věnováním, které dojímalo a v němž zračila se pravá dobrota a měkkost jeho povahy. Na př.: »Příteli zlatému p. řediteli F. S. P. na památku vůně společného našeho kraje rodného, »Zvikovičákovi« — upřímně oddaný Vincek šenkýřů j z dolejší hospody v Kostelci nad Vit.« ... Každý jeho dopis byl stejně měkkého tónu, plný přátelství a vzpomínek na náš rodný kraj,, který on tak vřele miloval a naň tak často vzpomínal. Proč v poslední době do něho nezajížděl, mně svěřil, o svém životě mně vyprávěl, o svém mládí, o své studentské lásce, o svém strachu co bude a jaké stáří, otevřel mně svoji duši, jež byla tak čistá, jemná a šlechetná, že nelze na ni zapomenouti.

A když byl na vrcholu svojí literární činnosti a přicházelo klidnější stáří, přišla z Vysokého nad Jiz. dne 12. srpna 1929 strašná zpráva o jeho vážném onemocnění. Když se z něho probral, nezapomínal a byl vděčen svojí bývalé žačce, paní Zdeně Hochové, která v ten osudný den zachránila mu život nejrychlejší lékařskou pomocí, jak mi Zíbrt vypravoval.

Z těžké svojí choroby se probral, na pohled tělesně čilý, ale paměť a vědomí v mnohém selhávalo. Těšil se na práci