další, těšil se na nový život, těšil se na další vydávání »Českého lidu«, jenž byl mu vším. Ale choroba hlodala. . . Pevně, neúprosně a vytrvale. Když »Krajinský spolek Milevsko v Praze«, jehož byl čestným členem, založil v Milevsku kulturně-hospo-dářský měsíčník »Milevský kraj«, uvítal jej vřele a slíbil v říjnu 1930 spolupracovnictví. Když jsme ho v té době navštívili, aby zapsal se nám do pamětní knihy spolku, učinil tak s radostí, rád a ochotně, ale jeho slova a myšlenky již musila doplňovati ta, která mu byla vším: »Zachránkyní života, spolupracovnicí jeho děl i doplňkem jeho vlastního já.«

Fotografovati se se mnou dal, přátelský a rozcitlivělý jako děcko. Ta fotografie jest mojí památkou, radostí i smutkem. Památkou na velikého krajana, radostí nad jeho přátelstvím, smutkem nad jeho odchodem.

Rána, když 14. února 1932 zemřel, byla tak krutá, že nelze ani dnes její dosah si uvědomiti. Náš národ ztratil jednojio z největších svých mužů a milevský kraj svého největšího rodáka. A my všichni ztratili člověka zlatého a dobrého, jemuž mnoho bylo ublíženo, který však neublížil nikomu.

Prý v posledních letech se odcizil svému rodnému kraji. Jak výtka ta jest neoprávněná! Zíbrt pro něho žil, pro něho pracoval, vzpomínaje stále. On se svému rodnému kraji neod-cizil nikdy, ale rodný kraj jeho se odcizil jemu, tak jako odcizil se i jiným, na něž mohl a měl býti hrdý.

Nepřijížděl-li Zíbrt v poslední době do Kostelce, měl ? tomu vážné důvody. Až příliš těžce nesl sboření svého rodného a staročesky rázovitého rodného statku, který zachovati nejen jemu, ale i českému národu bylo svatou povinností těch, kteří o jeho osudu sami rozhodli. Dočkal-li se nevděku v rodném milevském kraji a ve svém rodišti každý jiný (na př. spisovatel Karel Kálal, knihovník P. Gr. Straka), nemohl činiti výjimku ani dr. Zíbrt. Nevděk, nepochopení, zneuznání a naprosté nedocenění od lidí vlastních stihlo i jeho. Museli přijíti jiní, aby ho docenili, když vlastní ho nepochopili.

A tak šel většinu svého života sám, bez přátel, bez lásky a bez rodinného krbu, po němž tolik stále toužil. Teprve v posledních letech rozjasnilo se nad jeho samotou a zasvitlo v jeho obavách, jaké bude jeho stáří. Obětavé a nezištné přátelství, zachránkyně jeho života — jak již řečenoi — která byla doplňkem jeho vlastního já, pokračovatelky jeho myšlenek, literární spolupracovnice a nástupkyně v redakci »Českého lidu«, doprovázelo ho až do smrti.

V srpnu 1931 zazářilo na dr. Zíbrta štěstí úplné. Oženiv se, došel, po čem celý život toužil. Dne 16. října 1931 mezi jiným mně — veselý a šťastný — napsal: »Příteli drahý, snad