jste četl, že jsem se v srpnu letos v Praze oženil. Milovaný krajan můj, známý Mistr Mikuláš Aleš, vždycky mi radil ženitbu, ale jen aby to byla svátost, nikoliv »zatracenéj sakrament«. Zaplať Pán Bůh, Alšovo proroctví se mi vyplnilo. Svátost! Jsem, třeba pozdě, v životě ale teprve nyní úplně spokojen a šťasten u vlastního krbu, s cituplnou, ušlechtilou, starostlivou ženou Haničkou. Život rodinný odmění mne nyní za odříkání a za všecko strádání. — Srdečně pozdravuje a líbá Vás upřímný přítel Čeněk Zíbrt.«

Tak psal v říjnu 1931 netuše, že jeho opravdového štěstí bude brzy konec. Krátké jeho manželství připadá mi jako polibek zapadajícího slunce. Zapadlo, aby nastala noc. Tmavá, záhadná, nekonečná, které dr. Zíbrt vždy tak se obával. Zmařila jeho plány, jeho práci, jeho dlouho očekávané rodinné štěstí, jeho lásku ? československému lidu, jemuž zasvětil svůj celý život.

Kdo zná jeho dílo, musí se před ním pokloniti. Kdo však znal jeho měkkou duši, jeho citlivou povahu a čistotu jeho charakteru, musel ho milovati.

Smutno jest bez něho a zdá se mi, že teprve budoucnost pochopí, koho v něm náš národ ztratil...

Bylo to koncem roku 1923, kdy nesla jsem do Musea uložiti ? ostatním památkám rukopis bratrovy studentské poesie. Chvíli jsem hovořila s dr. Zíbrtem, který s roztomilostí jemu vlastní se mně otázal: »Proč pak nechodíte do naší čítárny?« »Myslila jsem vždy, že je to jen pro studenty,« odvětila jsem. »Pro každého,« ujišťoval mě pan ředitel, »jen přijďte!« A žertem doložil: »Pro vás bude vždy první místo u prvního stolu.« Načež já: »Budu spokojena i s posledním místem u dveří, jen když budu smět čítárnu navštěvovati.« Dr. Zíbrt ani netušil, že splnil mé nejtajnější přání: žíti na sklonku svého života mezi knihami, jež byly od malička mou jedinou vášní. A tak jsem od r. 1924 chodila do musejní bibliotéky a trávila v ní téměř všechen svůj čas. Pobyt v ičítárně stal se mi nutností, bylť mi zábavou ducha uklidňující a mysl povznášející. Zaujala mě cele doba našeho národního probuzení a laskavý prof. Zíbrt povzbuzoval mě i ? psaní článků z doby té; zkusila jsem to ? ? mé radosti vyšly všecky tiskem. Ovšem, jsou-li ? ruce bohaté prameny musejní, jest práce snadná. I toho vzpomí-