počet nejstarších místních pověstí, nikde literárně nezachyce-ných, nýbrž jen v ústech rychle vymírajících pamětníků na novější dobu přešlých. Pak nastala přestávka. Jiné starosti a delší pobyt v cizině odvedly mne na čas od této práce. Za jednoho opětného svého pobytu v domově našel jsem ve svém papírovém inventáři tyto zápisky z mládí a když jsem se nad nimi zamyslil a připomenul si, jak málo zbylo těch, co mi je vypravovali a jak rychle ti, co zbyli, mizí, tu ozvalo se z jednoho koutu mé duše napomenutí mého katechety: »Neleň, škoda každého takového plodu lidové fantasie, který zanikne z viny lidské nevšímavosti«. A tu jsem oprášil staré rukopisy, vyhledal staré pamětníky a znovu jal se zapisovati a sbírati. V první řadě byla to jen místní pověst plzeňská, která se stala předmětem mé sběrné činosti. Časem tu a tam se do sbírky té vluzovala některá pověst z periferních obcí, přinesená mlé-kařkou nebo některým jiným venkovanem. Pak se počal šířiti okruh, ze kterého jsem čerpal můj sběrný materiál a když došlo na doplňování, kritisování a analysu sebraného, tu ukázala se potřeba ke srovnávacím účelům stále rozšiřovati obvod mé sběrné činnosti a sbírka má rostla. Zároveň však počaly se ve mne ozývati pochybnosti, zdali metoda mé práce není chybnou, neboť stanovil jsem si ji sám. Tehdáž ještě neměli jsme vědeckých návodů pro podobné práce, anebo alespoň mi byly neznámy. Když jsem se pokoušel raditi se pro moji činnost s některým z místních středoškolských pánů profesorů, setkával jsem se nejčastěji jen s útrpně odmítavými odpověďmi, z nichž jako by mi bylo praveno: »Nepleť se do věcí, pro něž nemáš potřebného akademického posvěcení.« Někteří pak, kdož se přece trochu povšimli rukopisů mé sbírky, shledávali mé zápisy naivními, poněvadž v nich byl zachován většinou jen obsah a nikoli jich původní znění, které by bylo umožňovalo zpracování podle metody filologické. Již od mého mládí uvykl jsem pohlížeti na plody svého ducha beze vší domýšlivosti, spíše s velkou přísností a nedůvěřivostí a proto nechybělo mnoho, že bych byl málem celé té sběrné a ostatní práce zanechal.

Tu poradil mi kdosi, abych se s pochybnostmi svými svěřil prof. dr. Zíbrtovi, který prý jest u nás autoritou pro obor folkloru a jistě prý mne neodmítne.

Za oné doby dojížděl jsem několikrát týdně do Prahy, avšak neodvážil jsem se nikdy osobně pána tohoto vyhledati. Nelíbila se mi vtíravost, s jakou někteří lidé vyhledávají styky s vynikajícími osobnostmi, aby na ně samé také padl nějaký ten paprsek z odlesku slávy osobností takových. Rád jsem poznával přední zjevy z našeho politického a duševního života,