ašedesátníků«, s doprovodem hudby Hej Slované a Kde domov můj. Kromě toho měl jsem přes 50 skladeb, z originálů tanou opracovaných starých vesnických »muzik«. O věcech těch jsem tehdy dopsal prof. Zíbrtovi a tázal se, zda by o ně měl zájem, a hlavně, zda z musea nezná onen povedený »pochod«. Profesor Zíbrt ve své odpovědi projevil velký a upřímný zájem a slíbil mi svou návštěvu. Ale při pilné práci měl stále nedostatek času a — nepřišel. Pak mne zval několikrát ? sobě do bytu vždy s připomenutím, že »zvonek nezvoní a že je nutno třikrát silně zaklepat«. Jistě, že by mnohý jiný byl použil pozvání těch, ale v tomto směru jsem vždy byl velice ostýchavý, a tak jsem návštěvy své stále jen odkládal a omlouval. Dopisy naše stávaly se stále přátelštější. Z jednoho jeho listu cituji úvod: »Můj drahý příteli! Nevím proč, ale mám Vás tolik rád za tu Vaši nestrojenou přítulnost, jakou mi projevujete svými dopisy. . .« atd. A byly to lístky z Prahy i z pobytu jeho venkovského, zvláště ze Zbiroha, kam vždy tak rád spěchal »v sobotu a na neděli kapánek vydechnout v zátiší lesním čoud, prach a benzin, načerpané z pražských ulic«. Zíbrt měl právo hleděti na tak mnohé současné vědecké autority s vysoká, neboť co znamenaly ty jepicové práce různých — (ne ovšem všech!) — »kapacit«, ty jejich subjektivní hy-potésy a dedukce proti exaktní, reální vědě Zíbrtově? Jeho krášlila velice nezměrná skromnost! Sám jsem mu to někdy vytkl: píšete jen a jen o své vědě, a někdy po Vás zůstanou tu díla, která ke škodě českého národa zapadnou, jestli se u nás nezmění nynější kurs, který čím dál tím více je jen prospěchářský, bez ideálů, ženoucí se jen a jen po popularitě a zisku! Vybízel jsem ho přímo, aby také psal o sobě, jak to činili jiní! Za živa jim stavěli pomníky, pamětní desky, pojmenovali po nich ulice, ba dokonce i celou obec! A snese-li práce lidí těch, na př. román paměti, v němž se fabuluje až hrůza, kde napadají se čeští mužové, z nejlepších a nejpoctivějších politiků (ovšem až po jejich smrti!), jakož i jména zemřelých profesorů, o kterých každý jiný říkal i psal jen chválu, snese-li taková práce i jen zdaleka srovnání s Vaším celoživotním dílem? — Ale pro podobné domlouvání neměl prof. dr. Zíbrt nikdy zájmu. A snad činil tak dobře, neklesl-li nikdy tam, kam klesli jiní!

Považuji za vhodné udati příčiny, proč můj přátelský poměr s prof. Zíbrtem se stále prohluboval.

Jako gymnasista, i jako universitán, byl jsem několikrát na Zvíkově; to bylo v letech 70. min. věku, kdy stav zřícenin byl velice žalostný, a kdy ještě nebylo železničního spojení do