tuto knížku. Těším se na shledanou. Zatím Vás srdečně pozdravuji a ruku Vám tisknu, i jsem v upřímné oddanosti Váš ctitel a přítel Č. Zíbrt.«

To jsou moje vzpomínky na duševního velikána, skromného prof. dr. Zíbrta. Kterak nad odchodem jeho do neznáma nemá srdce plakat... Ukončuji své vzpomínky opět citátem, básničkou před třemi roky zemřelého Jaroslava Schreibra, bývalého kolegy ze studií a vrch. rady okr. soudu ve Volyni. On věřil v posmrtné styky zemřelých s živými! To budí zajisté útěchu!

Městská rada pražská prý pojmenuje některou ulici v Praze jménem Zíbrtovým. Jest to věc potěšitelná. Ale má svou vadu v tom, že po- řadě let přec jen ulice ta bude pojmenována jinak. Bylo dávným mým přáním, aby pořízena byla památní deska dr. Zíbrtovi na hradě Zvíkově, kde nedaleko se narodil. Uctění památky Zibrtovy na Zvíkově mělo by velký význam a přetrvalo by věky! Majitel Zvíkova, Schwarzenberg, jistě by neodepřel svého svolení.

Prosím, aby o tom bylo uvažováno.

Na pana profesora dr. Zíbrta mám velmi milou vzpomínku z dob, kdy předvedením dudáckých písní a tanců burcoval po českém venkově potlačené národní uvědomení. Jako sokolská cvičitelka cenila jsem si v Českém lidu zajímavých článků popisujících naše zapomínané i zapomenuté tance. Byly mi kdysi jediným zdrojem, z něhož jsem čerpala látku pro sokolský ženský i dívčí tělocvik s úspěchem potěšujícím.

V r. 1917 požádalo mě České srdce v Kutné Hoře, abych