pro dudácký večer nacvičila s akademickou mládeži kutnohorskou národní tance. Později mi přinesl nynější akademický sochař p. Pešánek popis tanců a melodie. Znala jsem je už dávno všechny a práce byla radostná, zvláště když jsem měla tak schopné žáky, jako pana Pešánka, jeho sestru, nynější dramatickou umělkyni pí Rublovou, pí Basovou a jiné. Před vystoupením odpoledne měli jsme zkoušku. Přišel dudák s houd-kem, přišel s nimi i prof. Zíbrt. Zkoušeli jsme bez zastávky, neboť vše bylo dobré a pan profesor nepřestával pokyvovat uspokojením. Bylo mi teplo u srdce, zvláště když mi na konec ruku stiskl a děkoval. Přiznával, že nečekal věc tak hotovou, že jinde si stěžují, že popisu nerozumí. Přiznala jsem se tedy i já, že jsem horlivou čtenářkou Českého lidu. Jeho oči se zaleskly radostí a dlouho jsme si potom povídali o tom starodávném tancování, Prof. Zíbrt mi zdůrazňoval, jak vhodné místo jsou sokolské tělocvičny ? šíření znalosti lidových tanďi. Vzpomínám s úctou ušlechtilé jeho činnosti a při své tělocvičné práci jsem na jeho náhled nikdy nezapomněla.

Je tomu již asi 36 let, co jsem se s ním osobně v Praze seznámil. Prof. Zíbrt znal mé práce o lidovém lékařství slovenském i moravském, uveřejněné v Čas. mat. mor. a povzbuzoval mne několikrát, abych zpracoval všecky práce, které do té doby vydány byly o lidovém lékařství československém. A v delším dopisu, který mi v této věci 5. srpna 1897 poslal, ke konci napsal: »Co se týče vydání, souhlasím, že bude nejlépe, odevzdati rukopis České akademii. V komisi archaeolo-gické, jejímž jednatelem v sekci lidovědné jsem, ačiním pro Vás, co se dá ...«

Materiálu skutečně předtím i potom ještě jsem sebral tolik, že by z něho mohly býti i dvě objemné knihy. Ale ? úplnému zpracování jsem se již nedostal, jednak proto, že jsem se oženil, jednak pro ten »chléb náš vezdejší«. —

Po 30 let potom jsem se se zvěčnělým prof. Zíbrtem již nesetkal, ani jsem mu nepsal. Tím více tedy byl jsem překvapen, že mne při mé návštěvě v Praze r. 1930 vpravdě přátelsky políbil a přivítal, načež mi dal na památku svou podobenku a některé své větší i menší práce s přátelským věnováním. Tak milá vzpomínka na vzácné jeho přátelství provázeti mne bude až do smrti a zůstane i v rodině mé trvalou.