»narození až do jeho smrti« (1580—1593). Tato kniha má tu velkou vadu, že chce býti dílem historickým a datuje děje. Při tom ale dopustil se chyby velké. Nechá Golema žíti od r. 1580 do r. 1593. Víme, že rabín Golemu musel vždy v předvečer židovského dne klidu (šábesu) vyndati ceduli »Schem«, by neznesvětil svátek,. jako se to stalo jednou, když Lev se zdržel u nemocné dcery a zapomněl Golema »usmrtiti«. Ten zle řádil v Židech, boural a ničil vše, co mu přišlo do cesty až mistr jeho jej učinil neškodným. A Bloch nechá Golema bez dozoru Leva, který od r. 1584—1589 zastával místo rabína v Pozňansku. A pověsti nikde nezaznamenávajú jaké škody udělal v těch letech Golem! Život Leva je obestřen bajkami, takže židovský historik prof. Graetz v Berlíně píše, že »velký« rabi žije více v legendách nežli svou učeností. I audience ra-biho u Rudolfa II. byla tajuplná. Asi moc příjemná nebyla. Patrně od alchimistů šizený král doufal, že se dozví od rabího, jak by dělal lacino zlato. Poněvadž ale rabi nemohl mu ničeho v tomto ohledu přislíbiti, propustil jej ze slyšení nevlídně. Lev se strachoval o svůj život a opustil několik měsíců později Prahu, by převzal raději mimo Čechy méně placené místo. V ghettu Pražském žila však tradice dále. Vrchní rabín z konce 18. století Ezechiel Lando po modlitbách a postu v ornátu se odvážil navštíviti Golema na půdě staronové synagogy, kam prý rabi Lev hliněné pozůstatky jeho uložil. Hrůzou prý při návratu z půdy jat zakázal, by žádný se neodvážil více rušiti klid Golema. Ale právě tak málo jak Lev stvořil Golema, tak i rabi Lando jej navštívil. Tradice šířená kostelníky synagogy obestřela Leva nimbem. Před lety měl Egon E. Kisch odvahu podívati se na půdu a při restauraci synagogy v r. 1923 pisatel této stati — ale neshledali tam ničeho mimo sazí a kusů starých tašek ...

A přece v jistém smyslu slova pověst o Golemu za časů rabího Leva byla pravdivá a zůstane pravdivou: neb z hlíny formováni jsme všichni a jen vyšším snažením po duševních statcích vznáší se člověk nad Golema hliněného, dech Všemohoucího jej oživuje.

Je bezúčelné, bychom vkládali do těch různých pověstí o Golemu nějaké mystické tajemství. Předstupují jako prosté líčení okolností, které z postavy Golema staly se dobou předků našich. Jsou to skromní svědkové jakéhosi tajemství, které podobné mesiánskému je nadějí žida věřícího. V síle víry žijí dále. Neb ¦— jak praví Golem v kabalistickém dramatu Jana Hessa: »Já jsem Golem, sluha mého pána. A mojí mocí děsnou je, že před vírou pravou obmyslne se skrývá lidu vrozená, zbabělá, hrubá pověra!«