po celý rok, ledaže když při jižním větru táhly na sever mraky, byl zde do tří dnů severák.

Mlynář na čelcickém větráku dovedl ze své zkušenosti přesně zjistit a předpovídat počasí, protože stále bedlivě pozoroval oblohu i krajinu. Měl-li měsíc kolo, přišel vítr; mlhavé kolo znamenalo déšť. Když se hvězdy třpytily a kmitaly, byl vítr navrchu v ovzduší; byl-li západ nebo východ slunce bledý, přišel déšť, byl-li červený, přišel vítr. Vítr přicházel s oné strany, odkud bylo ráno slyšet zvony nebo hukot vlaku; byla-li rosa, byl zvuk jasnější. Také kouř z bedihošťského cukrovaru ukazoval, odkud bude váti.

Při silné bouři všecko v mlýně praskalo a mlynář byl ukryt pod mlýnem nebo ve vedlejším sklepě. Před mletím natočil mlynář větrák křídly proti větru a volával na mládka »Podive se na fánô, stoji-le ve větro!«, je-li totiž korouhvička na střeše v rovině se hřebenem střechy. Byl-li větrák natočen trochu na stranu, vítr tloukl.

V noci nebylo ovšem korouhvičku vidět, a měl-li se určit směr nebo změna větru, byla zvenčí na okénka zavěšena na provázku dřevěná klepačka »šabla«, kterou vítr, otočil-li se na onu stranu, klepal a dával tak znamení, že fouká s boku. »Podive se, ešlé nende větr s boko a neklôče-le šabló, nějak to packoje,« říkal mlynář.

Na čelcickém větráku mlívali mouku i tluč sousedé z Čel-čic, z Klenovic, ze Skalky a Čehovic; dnes už nemelou. . .

Celé řady různých řemesel změnou výroby strojové úplně vymizela a s nimi i zdroj výživy, pramen výdělku a existence. Jen zápisy starých matrik jako vypravování dědů ze zášeří dávné minulosti dotvrzují jich bývalé slávy. Byli to polocaj-cháři, výrobci tkanie a domácích režných pytlů, které textilní technika úplně vyhubila, že dnes nikdo se neodváží sám na stavu tkanice robit. Jenom tovární tkalounkáři, prýmkaři a pytlaři obsluhují strojové tvůrce. Na panských sídlech byli vinopalníci, kteří pálili brambory na líh, dělali škroby, obstarávali ochranu odhazků z pálených brambor a měli svoje tovaryše, učně i pomocnou chasu. S lihovarnickým průmyslem zanikla i jejich sláva, vinopalny i vinopalníci stali se zbytečnými.

Bohatým zdrojem obživy bývali vápenici, kteří ve vápenkách a lesních vápenicích dovedli páliti vápno, z lomů je lámali a do skalek ukládali ? prodeji. A když v zimě nepálili, nelámali, jezdili po dědinách, rozváželi ? prodeji, volajíce hlasem veli-