pak se vyučili domácí obyvatelé na Moravě a Slováci, případně kolonisovaní Horvati v západním Slovensku. Proto jsem pečlivě prostudoval veškerý matrikový materiál ve všech známých farnostech, kde Habáni žili, od století XVII. až do XIX. věku. A. to matriky křestní, sobášne (oddavkové) i úmrtní, různé knihy visitační, zápisy o prvním přijímání, biřmování ? ?., uchované na farních úřadech. Pokud se týče uvedeného materiálu týče, nemohl záznamu uniknouti ani jediný Habán, neboť sledoval jsem v trojích matrikách údaj za údajem. Takto snesený materiál je ovšem značný, neboť na př. z farnosti sobo-tištské mám výpisů 810, ze všech habánských středisk na Slovensku přes 3000 položek. Aby byl popis co nejdokonalejší1, bylo třeba značiti všechno, co mělo poznámku »Anabaptista«, »ex aula Anabaptistarum« (z Habánského dvora), »Habán« a p. Tak na př. kolik Habáni mívali dětí, jaká jim dávána jména, jak staré — dospělé se už křtili, kdo jim byl kmotrem, zda a kteří ze starších Habánů dobrovolně nebo násilně přijímali křest podle obřadu církve římskokatolické, kde a s kým se sobášili (oddávali), v jaké míře vstupovali ve sňatky se slovenskými příslušníky, či byli i Slováci anabaptisty, kteří svědkové při svatbách, úmrtnost mezi dětmi a dospělými, kde byli pochováváni a p. Je zajímavo sledovat, jaká řemesla provozovaly jednotlivé rody habánské, ze kterých ovšem nás především zajímají »figulové« — amphoráři — argiláři (džbánkáři).

U některých rodů bylo určité řemeslo tradičním; tak na př. Habáni Kuhnové byli všude, kde se vyskytují vždy molitoři = mlynáři, Lamplové zase »figulové«, Pengert, Pulman sartoři a pod.

Dosti pravidelně jsou zapsána místa, odkud se Habáni při-žeňovali, nebo Habánky vdávaly; ovšem jen na Slovensku. Dřívější jejich domovinu — Moravu — zjistil jsem asi jen u tří Anabaptistů, kteří měli poznámky ex Moravia = z Moravy. Ostatní jsou vedeni jako starousedlíci. Je též zajímavo sledovati, kdy a kde se vyskytuje nadávka Habán, kterou v římskokatolických matrikách zjišťujeme hned v 2. pol. XVII. století.

Habáni dostávali od svých sousedů Slováků druhá jména, jak to na dědinách ještě i dnes bývá, na př. »alias« (= řečený) Piavica, alias Dlhý a p. Též nás zaujmou poznámky, kde všude po pádu společenství jejich majetku r. 1685 se Habáni, třeba jen dvě nebo tři rodiny, usadili. V druhé polovici XVIIL století jsou občas značeny i nemoci, na které Habáni nejčastěji umírali. Džbankáře nejvíce mořila »hydrope« — vodnatelka a revma spojené ještě s jinými nemocemi. Také je zapsán věk při vstupu do manželství.

Ačkoliv tento matrikový materiál nám nepodává úplného