sv. I. šlo vydavatelům hlavně o to, podati ukázky dokonalé po stránce umělecké a proto vymýtili vše, co se nesrovnávalo s tehdejšími estetickými názory o lidové poesii. Předmluva k sv. II. již naznačuje nový směr studií Kollárových, zejména jeho zálibu v mytologii.

Čelakovský i vydavatelé písní slovenských se hlásili k buditelskému a estetickému pojetí lidové písně, naproti tomu přítel Dobrovského Josef Ritter z Rittersberku se přidržoval kritických zásad osvícenských a proto své České národní písně[48] (1825, 300 písní českých, 50 tanců, 50 pís. německých) vydal přesně podle znění, jež našel v svých pramenech — užil totiž látky, kterou dal sebrati nejvyšší purkrabí hrabě Kolovrat na vyzvání z Vídně r. 1819 (srovn. výše). Rittersberkovo nazírání jest realističtější, jest bližší hledisku nynějšímu než estetické stanoviště Čelakovského, avšak v letech dvacátých stol. XIX. se Rittersberkovi právě vytýkalo, že pojal do sbírky některé jadrné ukázky obhroublého humoru selského. J. z Rittersberku v předmluvě vyložil, že lidové písně jsou „památky historické" a proto pokládal za nutné vymýtiti z úvah o písních vše, „co nad to výše krásověda požaduje"; účel sbírky srovnává s úkolem národního musea, jež pečuje o zachování památek dávné vzdělanosti. S hlediska dnešního vydavatel soudil v podstatě správně a přece dosah jeho sbírky se ani zdaleka nemůže měřiti se slavným dílem mladého Čelakovského, jež právě zásadou „Není nad zdařilou národní báseň" (v předmluvě , k sv. I.) zřejmě naznačilo cíl sbírky i kritické měřítko vydavatelovo. Hybné síly dalšího vývoje, který našemu verši přinesl „Kytici", naší prose „Babičku" a našemu národopisu požehnanou žeň pohádek i písní, nevyvěraly ze spolehlivé sbírky „památek historických", nýbrž z „hlaholů národa prvotního", ze svazečků Čelakovského, z jejich radostné odvahy jíti novou cestou, z jejich touhy proniknouti do záhad národní duše, z úcty k básnickému slovu lidovému a z pevné víry, že toto slovo má moc povznésti národ na výši kultury světové. Čelakovské-mu lidová píseň nebyla památkou musejní, nýbrž živým stromem rostoucím z půdy domácí.

Od konce let dvacátých se studium lidové poesie u nás rozvíjelo slibně. Také na Moravě se počala práce sběratelská vlivem Čelakovského, který se již r. 1824 obrátil na F. Sušila s prosbou, aby mu poslal písně moravské. František Sušil (1804—1868),[49] tehdy bohoslovec, jemuž již na gymnasiu v Kroměříži profesor Píacid Horn, ctitel Herderův, vštípil lásku k lidové písni, vyhověl vyzvání a za čtyři léta sebral sbírku dosti značnou. Tiskem vyšly Moravské národní písně r. 1835 (190 písní, 14 zlomků a 91 nápěvů). Byla to jen první ukázka, kterou Sušil sám pilně doplňoval na cestách po všech krajích moravských, takže další sbírka vydaná r. 1840 přinesla již 486 písní a 288 nápěvů. Také Sušil se s počátku řídil pravidly estetického výběru nejen při volbě, ale i při úpravě tekstň a proto první ani druhá sbírka nepodávají obrazu správného, avšak Sušil nepřestal sbírati a doplňovati látku: ovoce této dlouholeté práce dozrálo teprve koncem let padesátých.

Výsledky sběratelské činnosti v oboru lidového podání P. J. Šafařík shrnul v díle „Geschichte der slavischen Sprache u. Litteratur nach allen Mundarten" (1826), velice důležitém i po stránce národopisné, poněvadž Šafařík jím aspoň s části provedl záměry Dobrovského a usnadnil vědecké studium národopisné. Pokusil se vybudovati z látky rozptýlené pevný celek, shrnouti těžce dostupné prameny v přehledný výklad o sídlech jednotlivých národů slovanských, o jejich počtu, vyznání, jazycích, o jejich duševních vlastnostech a o lidové poesii, o dějinách politických i literárních. Tehdejší stav studií slavistických a poměry, v nichž Šafařík žil v Novém Sadu, plně ovšem vysvětlují, proč byl většinou nucen přestati na reprodukci pramenů, jejichž spolehlivost