sbírce a snažili se buditi odpor proti ní také v kruzích širších. Kollár (Nár. zpiev. II. str. 490 nsl.) naznačil tyto překážky a upozornil na stinné stránky tehdejších poměrů literárních.

Sbírky, jež vydali Čelakovský, Šafařík, Kollár, Rittersberk a Sušil, shrnují hlavní výsledky naukové práce v prvním období romantického národopisu. K nim se druží /. V. Kamarýt, jehož „České národní duchovní písně" (2 sv. 1831/32) obsahují zajímavou látku tištěnou i rukopisnou. Porůznu vycházely menší sborníčky, jako na př. „Písně národní" vydané nákladem Landfrasovým v Jindřichově Hradci r. 1828, nebo sešitky písní lidových v úpravě špalíčkové, jež vydával v 1. 1831—1835 pražský knihař Gintl. Tato vydání lidová obsahovala také různé skladby příležitostné, ale přece jen účinně plnila přání tehdejších básníků a sběratelů, aby lidové písně, pokud možno pronikaly do vrstev nejširších.[51] Z naších skladatelů hudebních především Václav Jan Tomášek (1774—1850) uvědomě-leji projevoval snahu navazovati na lidovou píseň. Vyrůstal v okruhu vlivu Mozartova, avšak šel vlastní cestou a razil nové dráhy v oboru skladeb klavírních, kromě toho však vynikl také jako skladatel písní na teksty básníků období buditelského, Ant. Marka, Vojt. Nejedlého, J. K. Chmelenského, V. Hanky a j. Písně Tomáškovy byly velice oblíbeny a mnohé znárodněly. Tomášek čerpal tvůrčí podněty z lidové písně, jak svědčí na př. též jeho zhudebnění lyrických skladeb Rukopisu Královédvorského.

Jen ojediněle se sběratelé obraceli k jiným stránkám lidového života jako na př. bystrý žák Čelakovského J. J. Langer, který rozpravou „České prostonárodní obyčeje a písně" (ČČM 1834) razil cestu badání na poli tehdy u nás málo známém, jsa v tom směru přímým předchůdcem Erbenovým. Langer velmi správně ocenil fantastickou mytomanii Ant. Jungmanna a proti ní stavěl požadavek, aby se písně sbíraly a vydávaly soustavně, přesně a aby se dbalo souvislosti písně s obyčeji a tanci. Právem vytkl nesoustavnost také sbírce Čelakovského, jež neobsahuje ani jediné písně svatební. Těmito požadavky se Langer řadí k pojetí romantiky heidelberské, usilující o celkový obsah života lidového, avšak nad mnohé německé představitele tohoto směru vynikl kritičností připomínající školu Dobrovského. Lidovými pohádkami se náš národopis počíná zabývati teprve koncem let třicátých. Mimo oblast lidového podání najdeme jen drobnější rozpravy národopisné, na př. stati Frant. Palackého „O národech uherských, zvláště Slovanech" (ČČM 1829) (podle Čaplovičova spisu „Gemalde von Ungarn") a „O národech Polských" (ČČM 1830). První důkladnější rozpravu z oboru etnologie a antropologie podal Frant. Palacký v Časop. čes. mus. r. 1832: „O rozličnosti národů, zvláště v Evropě a v Asii." Stať shrnula bohatou literaturu a podávala poučení znamenité. Byla vítanou pomůckou Šafaříkovi.

Práce vynikajících znatelů lidové poesie nadějně zahájily studium, pohříchu však čilý ruch nebyl trvalý. Čelakovského na léta zbavila duševní pohody těžká tíseň hmotná, Langer zapadl, Rittersberk nepokračoval ve své činnosti, Kollár se octl na bludných cestách svých fantasií starožitnických a kromě toho se v svém povolání kazatelském v Pešti nevyhnul tuhým, vysilujícím bojům s Němci a Maďary; mladý Sušil doplňoval své rukopisné materiálie, ale zatím nemohl pomýšleti na konečné zpracování. Časopis „Krok" (I. částka 3., str. 151) otiskl „Povzbuzení k sepsání pragmatické dějepravy o hudbě v Čechách", jež mimo jiné navrhovalo zpracovati také „české písně prostonárodní" a věnovati pozornost „písničkářům", avšak na provedení záměru nedošlo. Tuto přerývku v naší práci národopisné — na štěstí kratičkou — způsobenou nástupem nového pokolení si dobře uvědomovali u nás ti, kdož měli možnost sledovati rozvoj národopisu jinde.