i v jiných zemích slovanských. V třicátých letech stol. XIX. se Chodakowski mění v postavu téměř legendární: Tajemný muž v selském krojí, jehož drsný mrav budí úsměšky salonních hejsků a rozhořčení omezených aristokratických dam, domnělý tulák, rozkopávající mohyly, stává se povídkovým hrdinou; mladí spisovatelé jím ztělesňují své demokratické ideály, podiv nad svérázem lidového umění a protesty proti bezduchému formalismu společenskému. Chodakowski vedle svých podivínských teorií archeologických účinně šířil zájem o lidovou poesii ukrajinskou a polskou, stýkaje se touto stránkou své činnosti s Brodziň-ským a s jinými méně významnými spisovateli, na př. s K. Lachem Szyrmou a j. V dějinách národopisu slovanského Chodakowski má význam nemalý jako jeden z průkopníků přímého studia lidu selského.

Chodakowskému, žel, nebylo dopřáno shrnouti výsledky usilovné činnosti sběratelské v dílech souborných, ale jeho příklad působil. Lukasz Golqbiowski v knize „Lud polski. Jego zwyczaje, zabobony" (1830) podal úhrnnou charakteristiku obyvatelstva slovanského i litevského usedlého na území dávné Polsky a připojil zvykosloví jakož i oddíly o pověrách. Jeho pilným snůškám sice vadí primitivní racionalismus, avšak v podstatě zůstávají na úrovni střízlivého výkladu a proto byly po léta hledanou pomůckou. „Lud" Gol^biowského doplnil v oboru písní Waclaw z Oleska sbírkou lidových písní „Piesni polskie i ru-skie ludu Galicyjskiego" (1833) a Kazimierz Wladyslaw Wójcicki sborníčkem lidových povídek „Klechdy, starožytne podania i powiešci ludu Polski eg o". (I.—II. 1837). Obě sbírky měly nedostatky četné a závažné, hlavně pohádky Wójcického, jejichž umělý ráz poznal již Mickiewicz, avšak polskému národopisu se přece dostalo ukázek písní i lidové prosy a kromě toho mezery vybízely k činnosti další. Zejména Wójcicki, žák Chodakowského, později rozvinul činnost mnohostrannou a jeho sborníky „Staré gawedy i obrazy" (4 sv. 1840) a „Zarysy domowe" (4 sv. 1842) obsahovaly výňatky ze starých pramenů, ukázky lidového podání, náčrty národopisné i drobnosti z dějin kulturních. Wójcicki psal populárně, avšak věcný základ jeho črt mu získal uznání v kruzích vědeckých, takže byl pokládán za význačného znatele v oboru národopisném. Podařilo se mu zobraziti různé stránky života polského v minulých stoletích, jakož i podání, zvyky, obyčeje a pověry lidové, byť i spolehlivost a přesnost zápisů budily pochybnosti.

Živějšího ruchu národopisného v Polsku si počali všímati, zejména od let třicátých, také u nás především podle důkladných zpráv, jež zasílal Časopisu čes. musea horlivý dopisovatel literární Karel Vladislav Zap[53] (1812—1872). Jeho souborné úvahy daleko vynikaly nad kusé nesoustavné zprávy o pracích ruských, ukrajinských, jihoslovanských a j., jež čas od času zasílali Hankovi jeho známí, i lze říci, že zásluhou Zapovou příklad polský počal působiti také na náš národo-pis. Jednu z prvních statí v Časop. čes. musea, „Nejnovější plody literatury polské" (1839), Zap věnoval pracím dějepisným i národopisným, ale záhy se vrátil k lidovému podání rozpravou „O duševním a básnickém životě lidu polského" (ČČM 1840), která připomínala, že Poláci a Rusové daleko předstihli naše výsledky v oboru národopisném, poněvadž se u nás nenašel nadaný přítel lidu, který by podle příkladu Chodakowského zahájil sběratelskou práci přímo v lidu na širokých základech. Přehled folklóru Zap doplnil obrazem životopisným „Zorian Doluha Chodakowski" (ČČM 1842), v němž s upřímným zájmem vylíčil pestré osudy polského spisovatele a příznivě ocenil hluboký vliv jeho statí, maje při tom na mysli ochablou činnost národopisnou u nás. Vytýkal našim vydavatelům lidových písní jednostrannost, poněvadž si všímali jen rysů estetických a nedbali také stránky národopisné a archeologické. Odpovědí na tuto výtku byla sbírka Erbenova.