V Německu[54] od časů Herderových pokročilo studium lidové písně domácí zejména péčí Herderova žáka Fr. D. Grdtera, který se pokusil rozděliti lidové písně podle prostředí, v němž vznikly a v němž se udržují, ale zdůraznil, že by dříve bylo třeba důkladně poznati lidové zvyky a obyčeje. Grater prohloubil pojetí lidové písně, poněvadž jí neposuzuje již jen s hlediska estetického, nýbrž také národopisného přihlížeje při tom k lidovému životu a k poměrům, v nichž píseň vznikla. Touto cestou se dali také jiní, přibývalo pracovníků, kteří se zabývali jen studiem lidové písně německé a ovocem těchto snah byla sbírka „Des Knaben Wunderhorn" (1806—1808), první veliký soubor písní, jejž německý romantismus postavil po bok slavnému dílu Percyovu. Vydavatelé, A. v. Arnim a Clemens Brentano, nepojali svého úkolu historicky, nýbrž buditelsky a básnicky a proto podstatně měnili písně, ano otiskovali také skladby jiných autorů. Přes to měla sbírka ohlas mocný, poněvadž posilovala národní uvědomení v době, kdy František I. se zřekl císařství římského (1804) a kdy porážkou Pruska vzrostl politický úpadek Německa. Tehdy v německém romantismu sílí touha po návratu k tradici, k rodné půdě, ke kořenům bytosti národní. Jako u Poláků, také v Německu šlo o to, zachrániti z trosek říšské organisace politické jednotu národní, jejímž pojítkem jest jazyk. V malé, chabé přítomnosti se oslavovala veliká období minulých věků.

V oboru lidového podání německý romantismus navázal na estetickou i kritickou činnost mladého Herdera, na básnické dílo Goetheovo před italskou cestou, vedle toho však také na práci filologů a milovníků starého písemnictví. Podporováni obecným zájmem vlasteneckým, bratří Schlegelové, vynikající teoretikové romantismu, prohloubili studium středověké kultury umělecké, pokusivše se vzkřísiti slávu starého rytířství i jeho poesie. K lidu jako k jádru národa se obracel Fr. L. Jahn památným dílem „Deutsches Volkstum" (1810), z něhož čerpali tolik případných analogií naši buditelé. Jahn slovem „Volkstum" rozuměl sílu, která spojuje jednotky lidské v jednotku nejvyšší, v národ, a dodává mu osobitost. Jest však třeba posilovati svérázné rysy a proto Jahn navrhuje povinné nošení kroje, pořádání lidových slavností a hlavně žádá, aby zkušený znatel sestavil sborník lidových pohádek a lidových písní. Mladší pokolení romantické, Fr. H. v. der Hagen, B. J. Doceň, Josef Górres a j., přistupuje k studiu staré literatury i lidového podání s lepší výzbrojí metodickou a se snahou o větší přesnost filologickou. Okruh badání se rozšiřuje i na ony oblasti, jimž se až dosud.pozornosti nevěnovalo; na př. Górres nabádavým dílkem „Die deutschen Volks-biicher" (1807) upozornil na knížky lidového čtení, jež měly tak důležité místo v rozvoji kultury národní, poněvadž se udržovaly po celá staletí ve vrstvách nejširších.

Všecky tendence mladší romantiky, její péče o studium jazykové, její zájem o lidový život v celé plnosti a mnohotvárnosti, o rozmanité druhy lidového podání a o jejich souvislost se zvyky a obyčeji, se sbíhají jako v ohnisku v podivuhodné činnosti bratří Grimmů (Jacob Grimm 1785—1863; Wilhelm 1786—1860), jíž se počalo nové období v dějinách národopisu německého, předůležité také pro národopis slovanský.

J. Grimm[55] jest jeden z nejvýraznějších představitelů slavného pokolení učenců, kteří dobyli Německu světového významu zdokonalením metody historické. Byl to umělec, duch širokého rozhledu, povznesený nad úzkoprsý nacionalismus. Jest cosi goetheovského v jeho klidném, organickém vývoji, v jeho slunné povaze, v universalismu jeho snah a v přátelském styku s učenci cizích národů. Byl to vzácný, ušlechtilý člověk, jeden z těch, o nichž lze opakovati slova Tai-