Předchozí 0030 Následující

neova, věnovaná Miltonovi: „Byl ctí lidského pokolení." J. Grimm má čestné místo ve skupině velikých synthetikň romantické vědy, kteří vystřídali osvícenské analytiky. Šel cestou, kterou vytyčili Herder a Schlegelové, ale jeho zájem o poesii není převahou estetický jako u jeho předchůdců, poněvadž se především řídil zásadou, kterou mu vštípil jeho veliký učitel Savigny, jeden ze zakladatelů právních dějin: chápati přítomnost z dějinného vývoje. („Das Sein aus dem Werden begreifen.")

J. Grimm zahájil svou činnost v době, kdy průkopnické dílo Herderovo splnilo své poslání a kdy bylo třeba postoupiti od nadšených výzev a smělých podnětů k soustavné práci badatelské. Obdařen skvělým nadáním kombinačním, tuhou energií, soustavností a důkladností, Grimm se odvážil vybudovati německou filologii v rozsahu dostupném jen velikému duchu tvůrčímu: od jazyka přes všecky druhy lidového podání až k literatuře středověké, od zvyků a obyčejů k bájesloví, od projevů lidového života svátečního až k památkám právním. Avšak velikého filologa souladně doplňuje básník jemného vkusu, umělec, jemuž se dostalo daru nad jiné vzácného: chápati kouzlo primitivismu, starobylou prostotu řikadel, mohutnou tragiku zpěvů hrdinských i slunný idylismus pohádky. Šťastné sloučení vědy a umění dodává všem pracím J. Grimma nenapodobitelný půvab a vtiskuje dílům tohoto romantika pečeť klasičnosti.

Oba bratři počali sbírati pohádky již r. 1806; r. 1812 vyšel sv. I. a r. 1814 sv. II. sbírky „Kinder- u. Hausmárchen der Briider Grimm", kterou se počíná nové období nejen v badání o lidové literatuře, nýbrž i o národopise vůbec. Grimmové se po prvé pokusili přesně rozlišiti různé druhy lidové prosy, zejména pověsti a pohádky, ale kromě toho zdůraznili zásadu, že jest třeba vypravovati v duchu lidovém. Tajemství úspěchu, jehož dosáhli, tkví v jejich principu uměleckém. Stilisovali své teksty — slovesná forma pohádek jest dílem W. Grimma — a teprve vydání pozdější přesněji zachovávala znění původní, avšak vždy si byli vědomi, že jest třeba vypravovati prostě, bez libovolného skreslování starých typických rysů, ze jest třeba sestoupiti se zbožnou úctou k maličkostem („Andacht zura Unbedeutenden"), v myšlenkový svět lidových vypravěčů, zachovati jejich důvěřivý optimismus a jasný humor, rázovité obraty a rčení úvodní i v závěrech pohádek a pochopiti jejich myšlenkový rytmus i epic-kou techniku. Bylo ovšem třeba nadání uměleckého, aby z těchto správných teorií, získaných trpělivým studiem materiálu a úspěšnou činností sběratelskou, vyrostlo živé dílo, bylo třeba ducha sourodého duchu lidové poesie. Grimmové jej měli; zrcadlí se v jejich celém životě i v další činnosti vědecké. Proto jejich pohádky nestárnou.

Po sbírce pohádek Grimmové vydali německé pověsti („Deutsche Sagen". 1816—1818) místní i historické, zdůraznivše v překrásné předmluvě půvab činnosti sběratelské. Jejich vztah k lidovému podání souvisí jednak s jejich názory na historický vývoj básnictví, jednak s jejich teorií o mytu. Podle J. Grimma v nejstarším období každého národa dějiny splývají s poesií, totiž s národní epikou. Epos zobrazuje nejstarší dějiny národní a proto se každá epopeje vlastně sbásnila sama sebou, t. j. vznikla kolektivní prací celého národa. Také v eposu jest pravda historická, ovšem nikoliv vnější pravda listin a ověřených událostí, nýbrž pravda vnitřní, obrazná, básnická, jež dává možnost poznávati život minulých věků. Z těchto zásad Grimm rozvinul svou teorii o dvojím hlavním období ve vývoji poesie: Po básnictví kolektivním, národním („Natur-poesie"), které svými kořeny tkvělo v půdě mytu a jím souviselo s nejstaršími dějinami celého národa, vznikla od stol. XII. v Německu i v ostatní Evropě poesie individuální („Kunstpoesie"), která jest dílem tvůrčí práce jednotlivcovy a v níž se zrcadlí vliv křesťanství i civilisace období rytířského. Antithese


Předchozí   Následující