Naturpoesie—Kunstpoesie objasňuje Grimmův vztah k podání lidovému, jež vysoko staví, spatřuje v něm svérázné tvořivé síly národní.

Neméně významné bylo také Grimmovo oceňování lidové tradice s hlediska mytologiekého. Starý mýtus podlehl vítěznému křesťanství a památka bohů pohanských, kteří pozbyli vůdčího místa v kultuře národní, se zachovala v podání lidovém, v písních, pořekadlech, v pohádkách, v dětských hrách, ve výročních obřadech a obyčejích lidu selského. Vesnice pevně lpí na zděděných tradicích, žije po tisíciletí v úplném styku s přírodou a proto jest bližší starým kultům pohanským i dávné poesii všenárodní. Odtud vyplývá význam lidového podání:

V pramenech historických se najdou jen kusé zprávy o pohanském bájesloví, avšak věda může těžiti z hojných zdrojů lidové poesie, jež obsahuje předůležité doklady bájeslovné, svědectví pohanského názoru světového a prastaré vzdělanosti národní. Proto jest třeba, aby byly pečlivě sebrány a prozkoumány všecky druhy podání, poněvadž zkušenému badateli se podaří i z úlomků zdánlivě nepatrných sestaviti aspoň část starého obrazu.

Srovnání s lidovými pohádkami jiných národů bratry Grimmy vedlo k otázce, jak by bylo lze vysvětliti shody v lidovém podání, zejména v pohádkách z oblastí často navzájem velice vzdálených. Grimmoyé byli přesvědčeni, že základní myšlenky, charaktery, jakož i situace zobrazované v pohádkách, nemohly vzniknouti nezávisle na místech různých, poněvadž jsou tak osobitě vyhraněny. Vysvětlovali shody tím, že základ jest mytický a proto jest třeba srovnávacího studia mytologického, abychom poznali původní útvary podání.

Tato teorie „mytologická", nerozlučně spojená se jmény bratří Grim-mů, nepřihlížela k dvojí věci závažné: 1. Přijímala zásadu, že lidové podání každého národa vyrostlo z půdy domácí a proto se nestarala o původnost, nedbala otázky pramenů; 2. přeceňovala přesnost tradice a proto promítala podání zapsané v stol. XIX. do časů pohanských, oddělených propastí celého tisíciletí.

V duchu teorie o prastaré poesii národní (Naturpoesie) Grimmové nedbali úzké souvislosti mezi literaturou a tradicí.

Nedostatky teorie mytologické byly podrobně zjištěny až ve druhé polovici stol. XIX., avšak v letech třicátých a čtyřicátých názory bratří Grimmů působily také v zemích slovanských plodně a významně. Vedly studium lidového podání od zájmu estetického k širšímu hledisku historickému, učíce chápati lidové podání jako dokumenty zašlého období národní vzdělanosti, obracely v studiu jazykovém pozornost na vztahy věcí a slov a všestranně prohlubovaly studium národopisné. Zejména kniha J. Grimma o německé mytologii, slavná „Deutsche Mythologie" (1. vyd. 1835; 2. vyd. 1844) zůstala na desetiletí dílem základním.

Grimm upustil od pokusů svých předchůdců, kteří se nevyhnuli násilné soustavnosti a vykládali mýtus jedinou metodou, ať historickou nebo fysickou, avšak stavěli na základech sypkých, poněvadž jejich materiál byl mezerovitý a neúplný. Grimm jej doplnil souborem pověr domácích i cizích ze všech období dějinných a kromě toho připojil lidové podání v celém rozsahu. I v mytologii zůstává věren svému postupu historickému a zejména se snaží objasniti vítězný boj světového názoru křesťanského s domácím pohanstvím, které se pod rouškou křesťanské demonologie namnoze zachovalo až do doby nynější. Věren své zásadě, že jest třeba studovati věci i slova, dbal při rozborech stránky jazykové a proto jména všech bohů i ostatních bytostí báječných, jakož i celé názvosloví obřadní podrobuje rozboru etymologickému, snaže se zjistiti význam původní. Avšak při svých výkladech mytologických moudře přestal především jen na oblasti germánské, nepokouší se o kombinace fantastické, zůstávaje vždy na pevné půdě rozboru historicko-filologického. Touto vzácnou uměřeností svých výkladů Grimm na vývoj mytologie působil blahodárně.