Kritika 2. polov. stol. XIX. postihla také podstatné vady díla mistrova, které se projevily měrou namnoze zvýšenou i v dílech jeho slovanských žáků. Grimm přijímal mytický základ pohádky jako fakt obecně platný, zapomínaje, že to jest pouhá hypothese, kterou by bylo třeba dokazovati při každé jednotlivé pohádce. Nedbal naprosté různorodosti lidového podání, podobného zátoce veliké řeky, v níž najdeme úlomky prahor i odpadky městských smetišť. Naproti tomu nedocenil vlivu křesťanské legendy a apokryfu, křesťanské mytologie, některých sekt prvních staletí po Kristu, nepřihlížel k vlivům literárním, které lidová podání změnily namnoze do základů.

Životní dílo J. Grimma udivuje rozsahem i souladem. Zakladatel historické mluvnice německé sice přejal podněty cizí — slavný filolog dánský Rask naň působil — ale rozvinul je v díle pomníkovém; s badáním jazykozpytným spojoval studium lidového podání, jemuž dal široké základy srovnávací, vytyčiv mu také složitý úkol: objasniti světový názor pohanský, zejména starou mytologii pomocí ústní slovesnosti lidové. K tomu cíli vedl badatele cestou soustavného zkoumání všech stránek lidového života a tím prohloubil badání národopisné. Postihl souvislost literatury středověké a renesanční s lidovými tradicemi a zahájil v tom směru práci, která svými důsledky vyvrátila obecnou platnost jeho teorie mytologické. Tento stručný nástin věnovaný vůdčím myšlenkám Grimmovým v oblasti národopisné ani zdaleka nevyčerpává jeho vědecké činnosti v oborech jiných, na př. v dějinách literatur středověkých atd. Dějiny básnictví ho zaujaly především s hlediska obsahového; šlo mu o transformace látek a úsilí poznati útvary prvotní jej vedlo k metodě srovnávací. Také tu dílo Grimmovo překvapuje dalekým rozhledem po literaturách germánských, románských i orientálních, pokud mu byly dostupné překlady.

Avšak za Grimmem badatelem se rýsuje člověk, nezapomenutelný představitel německé kultury z doby, kdy goetheovský ideál světové literatury našel zanícené vyznavače, spravedlivé a nestranné také ke kulturám cizím, zejména slovanským. J. Grimm zůstává vedle Herdera nejušlechtilejším přítelem Slovanů a tento krásný vztah se projevil také činem dosahu téměř symbolického: V zasedání císařské akademie věd ve Vídni 2. února r. 1848 Pavel Josef Šafařík vystoupil proti německým kritikům ,T. Grimma a skvěle zdůraznil objevitelský význam jeho díla. Slovanský učenec hájil proti Němcům ušlechtilého představitele německé vědy, jemuž láska k vlastnímu národu nezaslepila oči, takže viděl dále, než kam sahaly říšské hranice.

V širokém rozsahu Grimmově počal pracovati v národopise československém především Pavel Josef Šafařík (1795—1861), který přišel r. 1833 do Prahy a ihned navázal rozsáhlé styky vědecké; buduje obětavou pomocí zahraničních přátel své veliké dílo životní, „Slovanské starožitnosti", sbíral látku také na oddíl starožitností kulturních a proto horlivě sledoval rozvoj studií národopisných. V úvaze „Slovanské národní písně" (ČČM 1833) posoudil sběratelskou činnost v posledním dvacetiletí a kriticky shrnul látku knihopis-nou, avšak ani jemu nebylo dopřáno postoupiti k zpracování soubornému a první dílo o lidové písni slovanské vydal ruský slavista O. M. Bodjanskij, který svou knihu (O narodnoj poezii slavjanskich plemen. 1837) ovšem založil také na pramenech českých a pokusil se podati nejen jakýsi přehled vykonané práce, ale také úhrnné charakteristiky písní jednotlivých národů slovanských. Bodjanskij ještě nemohl užíti pracné kritické snůšky, kterou přinesl Safaříkův „Bibliografický přehled sbírek slovanských nár. písní" (ČČM 1838). V krát-