šťuje tento neodvratný důsledek rostoucí vzdělanosti a na otázku, je-li třeba litovati zanikání lidové poesie odpovídá: „Z té duše uznávajíce vysokou cenu písně národní, můžeme na tuto otázku přece jen odpověděti, že nutný tento proces v sobě nezavírá naprosté pohromy. Dostane se za to národu jiné náhrady" (tamt. str. 83). Slova Nebeského o zanikání lidové písně se shodují s vývody, jež přednesl po čtyřiceti letech Otakar Hostinský (srovn. dále), ano zdá se mi, že Hostinský měl právě stať Nebeského na mysli, formuluje své názory o vztahu lidové písně k složitým poměrům sociálním naší doby. Takto Nebeský shrnul výsledky svých dlouholetých studií o lidové písni dovršiv své studium národopisné. Zasáhl do dějin badání jako průkopník a jako kritik vzácného uměleckého taktu. Na úhor národopisu všeobecného Nebeský vzpomněl rozpravou „Národopisné nástiny z kulturního života. I. Čína" (ČČM 1855), v níž svědomitě a přehledně shrnul výsledky tehdejšího badání, jak uznala kritika odborná (Rud. Dvořák). Pohříchu v nástinech národopisných nepokračoval, ačkoliv jeho pojetí i provedení bylo velice poučné.

Erben a Nebeský působili na mladší vrstevníky nejen pracemi badatelskými a kritickými, ale i vlastní praksí básnickou a překladatelskou. Radami těchto svých přátel a jejich druhů se řídila při své činnosti sběratelské Božena Němcová (1820—1862),[73] vedle Erbena nejvýznamnější představitelka našeho národopisu v období, jež připomíná některými rysy památná „léta čtyřicátá" na Rusi.

Po svém sňatku r. 1837 Němcová nahlédla za pobytu v Červeném Kostelci, v Josefově, v Litomyšli a v Polné do poměrů maloměstských, ale poznala také život vrstev lidových. Po tříletí v Praze (1842—1845), významném s hlediska literárního hojnými podněty z kruhu Erbenova a Nebeského, poskytl pobyt v Domažlicích a v německých Všerubech (1845—1847) možnosti studovati zajímavé Chodsko, tehdy ještě barvité krojově a rázovité nářečím i tradicemi.

Také Němcovou vedla k národopisu vlastní tvorba básnická počátkem let čtyřicátých, kdy povzbuzována Erbenem a drem J. Čejkou vydala sbírku pohádek v 1. 1845—1847: „Národní báchorky a pověsti. 2. vyd. doplněné o 1 povídku vyšlo r. 1854/55. Později vydala v časopise Štěpnice (1855 až 1858) několik pohádek dětských a z pozůstalosti bylo později vydáno 10 povídek z Domažlická o putování Krista s Petrem. „Nár. báchorky a pověsti" Němcové, úhrnem obsahující 76 čísel, byly dlouho nejrozsáhlejší sbírkou lidového podání českého a pronikly i do širokých vrstev lidových, takže v naší době byly teksty Němcové znovu zapsány z lidového podání. Němcová pojala do svého souboru téměř všecky význačnější druhy naší lidové prosy od povídek pro děti, přes povídky o zvířatech ke skladbám žertovným i k fantastickým povídkám a legendám. Podrobný rozbor látkový zjistil, že sbírka obsahuje vedle skladeb umělých, vytvořených patrně podle předloh knižních, také povídky čerpané z lidového podání na Domažlicku. Avšak i tam, kde přijala osnovu a spojení jednotlivých motivů z tradice Němcová mění povídky ve skladby stiliso-vané individuálně, jimž spojení reality a kouzelného prostředí pohádkového, strhující lyrismus i novelistické vložky dodávají zabarvení velmi osobitého. S hlediska národopisného pohádky Němcové mají význam potud, že podávají svědectví o existenci některých osnov látkových v lidovém podání českém z let čtyřicátých, o nichž bychom z té doby odjinud zpráv neměli.

Od r. 1850 Němcová žila v Praze a v 1. 1851, 1852, 1853 a 1855 podnikla cesty na Slovensko, kdež se také horlivě zabývala lidovým podáním, ano lze říci, že vlastně teprve jejím působením širší kruhy české poznaly pohádku slo-