vála ve čtenářích českých vědomí československé jednoty ve zlých dobách reakce let padesátých. A některé dokonalé výtvary, na př. nezapomenutelnou pohádku „O dvanácti měsíčkách", z níž září básnický genius autorčin a její umění stilisační, řadíme k nejdokonalejším ukázkám prosy československé.

Za svého několikerého pobytu na Slovensku Němcová nepřestávala jen na pohádkách, nýbrž všímala si také jiných druhů lidového podání. V listu A. V. Šemberovi (Čes. Lid XVI. 1907, str. 19) uvádí, že má „mnoho pěkných, posud neznámých písní valašských", t. j. slovenských z prostředí pastýřského. V pozůstalosti se zachovala knížka s nápisem „Slovenské písně, pohádky a pověry", do níž si Němcová zapisovala jednak písně, jednak rázovitá úsloví, pořekadla a j. Mnohé z písní byly pojaty do národopisných obrazů o krajích slovenských a uherských (srovn. dále), teksty téměř všecky vydal teprve J. V. Novák v časop. Čes. Lid (roč. V., VI., X.). Němcová své písně pokládala za dodatek k písním Kollárovým a označila je jako „písně valašské, pasácké, které zpívají Valaši a mladý lid, když jsou na salaších v létě a na pastvách. Z okolí tren-čínského".

Sbírka ukazuje, že se Němcová již počátkem let padesátých dala cestou, která vedla k dnešnímu pojetí lidové písně. Nové bylo především, že si vytkla za úkol přihlédnouti k písním jedné vrstvy společenské, ale kromě toho si byla vědoma, že jde o to, sebrati doklady lidového života. Proto si všímá i popěvků, jež pokládali za nepatrné mnozí její vrstevníci, toužící především po lidové epice, avšak právě v oněch písničkách lyrických o čtyřech verších se zachovaly cenné rysy sociální. Němcové přísluší také zásluha, že se nevyhnula ani tekstům, v nichž se jeví drsný humor, ano zařadila i kryptadia, jimž se vyhnul vydavatel písní v Českém Lidu. Nové pojetí lidové písně souviselo ovšem s uměleckými zásadami Němcové a s jejím úsilím postihnouti plnost života lidového.

Svědčí o tom mimo jiné také cestopisné obrazy, přinášející podrobné, svědomité popisy národopisné v lehkém rámci feuilletonním. Květy (1845) a Česká Včela (1846) otiskly „Obrazy z okolí domažlického", 17 statí, které v pestrém střídání zábavně poučují o různých stránkách lidového života, ale svědčí též o pilném pozorování a o živém zájmu. Ze způsobu podání přímo sálá horlivost mladé spisovatelky, která by chtěla vše poznati, ale při tom nezapomíná úkolu buditelského a bojuje proti útlaku úřednímu. Půvabné genrové obrázky (na př. návštěva u rychtářky v Chrastovicích) se střídají s přesnými popisy starých krojů, slavností výročních (koledy, voraček, masopustu, posvícení, přástek atd.), ale najde se také výčet tanců lidových i zmínky o podání. Němcová jistě první v našem národopise upozornila na tanec „do kolečka", zaznamenala pověst o Kozinovi (píše Kosinoví) atd. Zvykoslovný nástin „Selská svatba v okolí domažlickém" (Čes. Včela 1846) jest nejpodrobnější popis svatebních obřadů před příslušnou statí ve III. vydání sbírky Erbenovy. Veselé chvíle se střídají s obrazy lidského hoře (srov. popis pohřbu svobodné dívky), ale ozvou se také melancholické vzpomínky na zlaté doby autorčina dětství, na př. obraz obřadů velikonočních, jež dětskou duši naplňovaly nekonečnou touhou po vzletu do tajemných dálek. Jsou to kapitoly, jež svou intonací připomínají obdobné oddíly z Babičky. Němcová si všímala také lidového lékařství a otiskla snůšku za-řikacích formulí (srov. výše) zahájivši také v tom směru činnost sběratelskou.

Mnohostrannější a soustavnější jsou výsledky její sběratelské práce na Slovensku. „Z po minky z cesty po Uhřích" (Lumír 1854) mají spíše ráz cau-serie, naproti tomu rozprava „Uherské město (Darmoty)" (ČČM 1858) s hlediska sociologického popisuje typické rysy města i života, kdežto „Obrazy ze života Slováků" (Posel z Prahy 1858) — není zcela jisté, jsou-li dílem Bož.