Zprávy kritické a bibliografické (srov. výše str. 331) Zapovi byly průpravou k cennému „Přehledu současné literatury polské až do r. 1842" (ČČM 1844), jehož závěr věnoval národopisu a ostatním oborům vědeckým. Pozorování o lvovském životě, o poměrech společenských a uměleckých, drobné příběhy, dokumenty kulturně historické a vlastní zkušenosti Zap ukládal v dopisech, zasílaných Květům a zakončil své zprávy z Haliče článkem „Připomínky ze Lvova" (ČČM 1845) zajímavým po stránce národopisné, poněvadž autor, romantický ctitel svérázu národního, nakreslil obraz velikonočního ruchu, se zálibou prodlévaje u výjevů ze života lidového. Vzorem mu byli beletristé polští, kteří tehdy došli úspěchu drobnými črtami, obrázky a povídkami. Zap mnohé práce toho druhu přeložil ve sborníku „Zrcadlo života na východní Evropě". Svazky I.—II. (1843) obsahují překlady, sv. III. z r. 1844 obsahuje soubor causerií Za-pových, ovoce bedlivých studií národopisných a dlouholetých pozorování života. Byl si vědom hranic svého nadání, nešlo mu o větší samostatný celek, nýbrž přestal na cestopisné mosaice a genrové drobnomalbě, podav v tom oboru ukázky zdařilé, byť i v nich podléhal vzorům polským.

V jedenácti kapitolách Zap popsal tři další výlety do krajů haličských, na nichž si všímal lidové kultury, zejména písní a podání, ale také poměrů hospodářských a sociálních, ale nevyhnul se ani otázce národnostní, naopak jako poctivý přítel Poláků pokládal za svou povinnost dotknouti se také vztahů polsko-ukrajinských. Knížka Zapova vzbudila prudké polemiky v Čechách i v Polsku, ale úkol, který jí autor vytkl, splnila. Zapovy causerie jsou nestranné, kritické, podávají fakta ověřená vlastní zkušeností autorovou a slučují se zábavnou formou poučný obsah. Zapovi přísluší čestné místo v dějinách národopisného feuilletonu, ačkoliv autor, nadšený barvitostí, patriarchálního života v ukrajinských vesnicích, někdy zapomíná rysů stinných. Zprávy Zapovy po nejedné stránce doplnila jeho ušlechtilá choť paní Honorata z Wišniowskich-Zapová, na př. „Obrazy ze života Rusínů nadprutských" (Čes. Včela 1848) a „Obrazy ze života Huculů, horáků karpatských" (Koleda 1851).[78]

Zapovy „Cesty a procházky" tvoří pěkný pendant k Havlíčkovým „Obrazům z Rus". Chybí jim Havlíčkovo umění komposiční, jeho energický plastický sloh a pádný vtip, ale duch vanoucí z obou knih je týž. Karel Havlíček (1821—1856) se národopisem nezabýval odborně, avšak vlastní tvorba básnická jej vedla k lidové poesii, k níž měl vztah pronikavě odlišný od platných názorů tehdejších. Studoval české lidové písně velice důkladně všímaje si s bedlivostí vskutku vědeckou zejména formy. Dal se do práce před odjezdem na Rus a znovu se k písním vrátil v době brixenské, avšak výsledků svého zkoumání tiskem nevydal. Objemnou rukopisnou studii otiskl L. Quis v Čes. Lidu (VII. 1898; IX. 1900). Havlíček jí zahájil soustavný rozbor formální stránky lidové písně a má zásluhu, že první obrátil pozornost našich národopisců na pole předůležité, které tehdy leželo ladem.

Neméně hluboké byly jeho studie o lidových písních slovanských. Zachovaly se nám velmi pečlivé výpisky ze sbírek písní ukrajinských obsahující poznámky o formě, úsudky o estetické ceně tekstů atd. Jsou to materiálie, z nichž patrně chtěl sestaviti studii podobnou stati české. Z chystané stati zbylo ještě méně než z obdobné práce české, ale i ze zlomků lze poznati metodu autorovu a cíl, k němuž směřoval. Vane z nich duch moderní, který se vymanil z mystického nazírání na lidové podání a nechce skládati z písňové mosaiky ani obraz nejstarších dějin, ani pohanské bájesloví slovanské, nýbrž vytýká si úkol dostupnější, ač neméně důležitý: zabývá se formální stránkou lidové poesie, určuje základní typy ryt-mické, studuje rým, techniku dialogu, ale při tom nepouští se zřetele ani stanoviště srovnávacího ani hodnoty umělecké. V této vědecké odvaze prozkoumati