oblast ležící mimo hlavní cesty soudobého badání, ve zdravém realismu, který se projevuje nejen volbou thematu, ale i provedením, vidím význam nedokončené práce.[79]

Realismus patrný z prací o lidové písni se výrazně projevil v Havlíčkově posudku o 1. švazečku Národních báchorek a pověstí Boženy Němcové (Čes. Včela 1845). V duchu svého základního názoru na poesii, který svým úsečným slohem formuloval v kritice básní S. Kappera („poesie musí býti pravda"), Havlíček žádá, aby vydavatel pohádek svou látku posuzoval buď s hlediska národopisného nebo básnického; rozhodne-li se, dáti sbírce ráz národopisný, „pak spisovatel bere na se povinnost historika, nemá práva pranic, ani nejmenšího změniti, zkrášliti, přidělati, ni ve formě, ni ve věci, aby k nám z jeho báchorek mluvil národ sám, který chceme poznati . . ." Tyto zásady předstihly praksi našich sběratelů o celá desítiletí. Škoda, že kritik Němcové nemohl podle svého principu vydati sbírku lidové prosy v době, kdy pramenů bylo ještě více: Bylo by se nám dostalo sbírky, která by byla důstojným protějškem Erbenova vydání lidových písní.

Rozborem formy lidových písní se Havlíček snažil proniknouti do umělecké dílny lidových zpěváků — žurnalista a politik si vytkl za úkol procestovati. země slovanské, v obsáhlém programu, v němž s radostnou důvěřivostí mladistvé odvahy štědře rozděloval sobě i přátelům úkoly životní, přisoudiv sobě oblasti východní a jihozápadní Evropy. Chtěl své cesty popsati a zaznamenal si již název „Cesty po veškerém Slovanstvu vykonané r. 1842—1846 Kar. Borovským. III díly. V Liptavském sv. Mikuláši 1847".[80] Z tohoto cestopisného programu dokončil jen „Obrazy z Rus", patero statí, jež vycházely v letech 1843—1846. Stať první, o zkoušce z jazyka českého na universitě moskevské (Květy 1843) měla účel buditelský, naproti tomu obrazy další „Svátek právo-slavnosti" (Čes. Včela 1845), „Gulaňje" (tamt.), „Kupéčestvo" (tamt.) a Cizozemci v Ruších (ČČM 1846) obsahují barvité výjevy lidové a měly poslání předůležité podávajíce našim čtenářům pravdivé zprávy o životě lidu ruského. S výraznou tendencí protinevolnickou Havlíček spojuje také snahu obhájiti ruskou kulturu před nespravedlivými výtkami mnohých spisovatelů západních, dokazuje na př. výstavnost vesnic velikoruských i ukrajinských atd. Leckterý úsudek má ráz prostředí slavjanofilského, v němž žil Havlíček v Moskvě, avšak bystrý pozorovatel se všude snažil proniknouti k jádru věci a poznati poměry z názoru vlastního.

Havlíček nepodlehl dobové zálibě v mytologisování, tak neplodné při nedostatečné průpravě odborné. Jasná věcnost, význačný rys jeho ducha ho chránila před mytomanií a obracela jeho pozornost na soudobý život národní. Ná-rodopisec, který svůj úkol chápe hlouběji, najde důležité doklady také v Havlíčkových statích publicistických, které někdy přihlížely k otázkám společenským i hospodářským. Zájem o současný stav národního organismu kladl výše než hříčky starožitnické a plané dohady bájeslovné — sám to jadrně pověděl v polemice s Janem Kollárem slovy, které se prodlením let stala okřídlenou průpovědí: „Mně aspoň jest nyní jeden živý a čiperný slovanský hošík, z kterého něco může být, milejší a důležitější, než všecky staroslovanské bůžky, co se jich kde vykopalo a vykopá, ulilo a ještě ulije." Avšak nebylo by správné souditi, že Havlíček snad podceňoval starožitnosti; naopak, již v článku „Slovan a Čech" dokazoval, že právě starožitnosti dokazují svébytnost našich předků a kde není dosti pramenů domácích, mohou pomáhati našemu obrození starožitnosti slovanské vůbec. Národopis a starožitnosti poučujíce, co jest naše a co cizí, plní úkol buditelský — proto si Šafařík dobyl zásluh nesmrtelných.

V polemice s Havlíčkem Kollár úspěchu neměl, poněvadž hájil starožitnosti.