Caploviče, avšak posmrtně vydané „Zrcadlo Slovenska" (1844) obsahovalo kromě charakteristiky větve slovenské také mračný obraz maďarského útisku.

Mládež vedená Štúrem si počala všímati všech stránek lidového života a časopis Orol Tatránski (1845—1848) přinášel výsledky práce. V roč. I. na př. Bohuš Nosák zahajuje svými „Listy z ňeznámej země k L." řadu cestopisných causerií ze zapadlých oblastí Podkarpatské Rusi, kdežto „Zpomjenki Po-ťisskje" (v listech J. Kadavému) se zabývaly kraji slovenskými od Oravy po Gemer. Ján Čaplovič (1780—1847), který již r. 1829 ve dvou dílech spisu „Ge-malde von Ungarn" sebral hojnou látku národopisnou, přispěl do Orla Tatr. statí „Običaje, hri a zábavki Slovákou", ano Peter Bohúň (1822—1879) v II. ročníku Orla (1846, č. 47) otiskl „P o z vaň j a ku předplať eňú na Slo-venskje národňje kroje", v němž velmi důrazně hájí lidových krojů a stěžuje si, že lid slovenský svoje vlastní, krásné opouštěje začíná svoje „obleky zpotvoro-vať". Bohúň vskutku počal vydávati v Praze krojové obrazy slovenské, avšak vyšlo jen 6 čísel.

Štúr sledoval národopisný ruch, povzbuzoval mládež a sám pilným studiem sbíral látku, avšak teprve po bouři revoluční v mrtvém tichu reakce zpracoval svou knihu. Spis byl „určen pro Slovanstvo" a spojoval úkol vědecký s tendencí buditelskou. Estetické základy přejal z Hegela zařadiv Slovany do vývojového řetězce umění světového jako plémě, které své nadání nejvýrazněji projevilo v slovu a v písni; obsahují-li úvodní kapitoly namnoze jen parafrase z Hegela, pojetím umění soudobého se Štúr liší od svého vzoru a pokládá — v duchu slav-janofilském za poslání Slovanstva obroditi západní Evropu poesií, především ovšem písní národní, v níž se zachovala mravní ušlechtilost plemene a jeho ryzí cit. Objasniv své hledisko Štúr charakterisuje povahu písní slovanských řídě se Herderovým názorem na prvotní Slovanstvo a potom se obrací k písním pokoušeje se podrobně vymeziti, pokud se v písních zrcadlí vztahy Slovanů k přírodě, k člověčenstvu, k rodině, k vlasti a k náboženství. V závěru připojil kapitoly o formální stránce písní, o pohádkách a zakončil syntetickými úvahami

o rázu písní jednotlivých národů slovanských.

Vědeckého cíle, který si vytkl, Štúr dosáhl. V ideovém pojetí jeho díla rozbor zjišťuje závislost na Hegelovi, Herderovi, po stránce věcné působil Bodjan-skij, avšak Štúr osvědčil svůj smysl umělecký zdařilým výběrem a vzácnou umě-řeností výkladů. Nepouští se na kluzkou půdu výkladů a dohadů bájeslovných, nýbrž především zůstává v oblasti etické a dosahuje největšího úspěchu právě tam, kde objasňuje mravní krásu lidových písní slovanských s hlediska svého uceleného názoru filosofického. Štúr v písních především hledá plody lidové tvořivosti umělecké, doklady lidové etiky, obrazy života rodinného a společenského; přestal na úloze kritického vykladače a přesunul těžiště své práce na pole estetické — proto jest jeho dílo podnes svěží a některá pozorování mají cenu trvalou. Avšak kniha působila také jako čin buditelský: Společnosti ochablé porážkou revoluce Štúr dodával odvahy svědectvím o mravní výši a o uměleckém nadání národů slovanských, utužoval vzájemnost a posiloval malomyslné výhledem do dalekých oblastí slovanského umění národního.

O významu lidových pohádek a pověstí se Štúr v uvedené knize zmínil jen krátce, podrobněji o nich pojednal v posudku sbírky J. Rimauského „Sloven-skje povésti" (Orol Tatr. 1845 I.). Podle Štúra lidové pohádky mají především veliký význam pro poznání náboženských představ o vzniku a trvání světa

i o světovém řádu. Nemenší význam mají pověsti pro poznání mravní povahy předků — je v nich vysloven všeobecný ráz mysli slovenského lidu, a to tak, jaká byla v dobách pradávných. Štúrovi jest pohádka nejstarší forma poetická, která se zachovala u Slováků. Jest to poesie epická, jejíž celkový ráz jest mno-