hem starobylejší než lidové písně. Jest ovšem třeba, aby sběratel zapsal pohádky věrně, z úst lidu, aby neměnil rytmu řeči, ani starých obratů. Východiskem úvah Stúrových jest tedy grimmovská teorie, podle níž se lidové podání zachovalo v tisíciletém vývoji národním jako zkamenělina světového názoru pohanského.
Štúrovi ani jeho vrstevníkům, žel, nebylo možno pokračovati v studiích národopisných tak intensivně, jak by si byli přáli. Organisace samostatného jazyka spisovného a později boje revoluční vyčerpávaly všechny síly jejich — po revoluci nastala ochablost zesílená předčasnou smrtí Štúrovou. Tak se stalo, že myšlenky Štúrovy se dlouho udržovaly jako poslední slovo vědy, neprošly ohněm kritiky a byly na Slovensku všeobecně uznávány i v době, kdy byly dávno předstiženy novodobým vývojem vědeckým. Hegelovský základ Štúrova myšlení zůstával nedotčen, avšak mladší vrstevníci neměli uměleckého vkusu mistrova, ani jeho obezřelosti a proto zašli na scestí. Jejich díla, namnoze pracná, zapadla bez ohlasu jako pokusy Ľudovíta Reusze o výklad místních pověstí slovenských, mytologické dílo „Stará vieronauka slovenská" (1871), jímž Peter Kellner-Hostinský se snažil vybudovati základy samostatné vědy slovenské, nebo „Slovenské bájeslovie" (1876) Vil. Pauliny-Tótha.
Tato díla vyšla dávno po smrti Štúrově, ale hlásí se do okruhu jeho vlivu
metodicky i ideově; hledala symbolický význam lidového podání, budovala smělé stavby staroslovanského názoru světového na sypkých základech naprosto nedokonalé průpravy jazykozpytné i literárně dějepisné. Ušlechtile úsilí autorů a láska k utiskovanému lidu zasluhují úcty, a-však vědecký rozbor dávno rozvál mlhu, zastírající obzor národo-pisu slovenského až do konce stol. XIX.[84])
Pokolení let čtyřicátých postoupilo v ná-rodopise od lidové písně k všestrannému zkoumání lidového života. Toto rozšíření oblasti sběratelské bylo důsledkem celkového vývoje našeho života národního v o-nom období. Národní
