uvědomení mohutní, literatura míří k dalekému cíli, k dílu' národnímu v plném smyslu slova, k synthesi světové formy a rázovitého obsahu národního. Avšak mladé pokolení nechce přestávati jen na slovesnosti, nýbrž snaží se zesíliti také národní ráz jiných složek kulturních, především hudby a umění výtvarných. Příklady naši umělci a kritikové nalézají u jiných národů slovanských, zejména u Poláků a pokládajíce lidové podání za nejbezpečnější základnu svébytnosti, vnášejí prvky tradiční i do jiných oblastí uměleckých. Z literatury vyvěrá proud národní a zúrodňuje také ostatní pole umělecké tvorby.

Průkopníkem těchto snah byl Ludvík Ritter z Rittersbergu (1809—1858), všestranný literát a spisovatel, který v Polsku nabyl plného uvědomení národního: Do Lvova přijel r. 1841 jako učitel hudby, jako německý básník a žurnalista, ale r. 1845 se vrátil do Prahy jako spisovatel český, cele zaujatý národním obrozením. Ve Lvově studoval lidovou píseň polskou i ukrajinskou, přemýšlel o národním rázu hudby a r. 1843 (v literární příloze časop. Věnec) otiskl stať „Myšlenky o slovanském zpěvu". Ve čtyřech kapitolách Rittersberg rozebral celou řadu složitých otázek, jejichž řešení tehdy bylo nemožné pro nedostatek prací přípravných. Žádá po hudebním skladateli slovanském, aby studoval přízvuk slovanských jazyků a naučil se správné dekíamaci; v povahu národní melodie vnikne studiem lidových písní, avšak nesmí býti pouhým napodobite-lem, poněvadž výrazové prostředky lidové písně nestačí umělci novodobému. Obsahem se druží k „Myšlenkám" článek „Pravlast slovanského zpěvu" (ČČM 1846), označená jako výňatek z většího díla o národních písních slovanských, které, žel, nevyšlo. Podle Šafaříka Rittersberg vymezil pravlast slovanskou a charakterisuje podnebí i kraje při velikých řekách Dněstru a Dněpru, pokoušeje se vyložiti ráz kraje; umělec nestačil pozorovateli, jehož postup byl v zásadě pochybený: zjistil ráz kraje, vyvodil z hěho podstatné vlastnosti plemene a hledal je v lidové poesii, ačkoliv jedině opačná cesta mohla vésti k cíli.

Úvahami o rázu lidového zpěvu Rittersberg povzbuzoval mladé skladatele, aby neztráceli se zřetele svého úkolu: proniknouti k jádru lidového umění, zu-šlechtiti je vlastní tvůrčí prací a dospěti synthesi k umění světovému. Veden touto snahou Rittersberg toužil vnésti nového ducha nejen v naši hudbu, ale i do všech oborů umění slovesného i výtvarného, maje na mysli zejména divadlo. V časopise „Květy a plody" (1848) otiskl rozpravu „Myšlenky o slovanském malířství". Žádá po umění vedle pravdy a krásy také výrazný projev národní individuality. Opíraje se o své zkušenosti z krajů polských a ukrajinských, upozorňuje české krajináře na východní Halič, naše genristy a malíře historické na slovanské bájesloví a lidové pohádky. Připojuje zajímavé úvahy o slovanském profilu, o typech ukrajinských žen, o východohaličských vesnicích žádaje důkladné studium dřevěných staveb ukrajinských, aby se zjistily vlivy byzantské. Vyzývá umělce, aby hledali slovanský svéráz v oblastech východních a dovršuje své snahy o znárodnění našeho uměleckého projevu návrhy na osvěžení našeho umění výtvarného. V téže době jeden z nejhlubších básníků polských, Cyprjan Norwid, malíř a kreslíř přemýšlel o národním slohu polském, který by vtiskl osobitý ráz dvoru i chalupě selské, krčmě při cestě i myslivně v lese a všemu nářadí domácímu. (Srovn. „Promethidion" 1851.)

Rittersberg působil na vývoj našeho národopisu budě zájem o hmotnou kulturu lidovou, avšak svým podnětům nedovedl dodati důrazu vlastními činy vědeckými nebo uměleckými, poněvadž celé jeho životní dílo zůstalo fragmentem. Byl přesvědčen, že národní umění může vykvésti jen z plnosti svérázného života národního a proto se zabývalvtaké otázkou národního kroje, o níž se hojně jednalo v kruzích české inteligence kolem r. 1848. Statí v Národních Novinách