ptačí mluvě" (II. 1867; III. 1868), A. S. Osvald popsal slovenskou svatbu (III. 1868) atd. atd.

Objevují se také stati z oblasti lidové kultury hmotné, na př. článek K. J. Erbena „Popis krojů lidu selského tak zvaných Chodů neb Bu-láků z okolí města Domažlice v Čechách", nebo dosti podrobná, v oněch letech ojedinělá rozprava Fr. Brzobohatého „Valaši a jejich průmysl"[91] (tamt. I.) atd. Vzdálenou budoucnost ohlašoval článek A. Bauma „Zachování památek uměleckých" (I.), který se dotýkal otázky u nás tehdy nové a ve svých důsledcích se vztahoval také na stavby a památky lidové.

Přibývalo překladů lidových písní všech národů, causerií i popisů zvykoslovných, nástinů ze života lidového atd., avšak s hlediska ideového se směr Erbenův již nevyvíjel, naopak ustrnul a byl předstižen vývojem národopisu západoevropského a ruského.

V západní Evropě od polovice století XIX. vítězí positivistický názor světový a mění také v oblasti duchovědné metody a cíle. Skvělé synthese romantické vědy se podrobují revisi, která zjišťuje, že byly namnoze vybudovány na základech slabých; opouštějí se a touha po faktech, ohlas strojového názoru na svět a na život žene badatele zase na užší cesty studia monografického. V ná-rodopise byla tato změna blahodárná, poněvadž vedla od spekulace nedostatečně doložené k činnosti sběratelské a připravovala pro dalekou budoucnost novou synthesi, pevněji vybudovanou na dokladech ověřených přesněji.

Pronikavý obrat nastal v studiu lidových podání. Rozvoj kritických prací srovnávacích a literárně historické metody vůbec otřásl thesí Grimmovou o zásadním rozdílu mezi národní slovesností a literaturou umělou. Ukázalo se, že lidové podání splývá s literaturou v jediný mohutný proud, který po tisíciletí nese všecky druhy básnické a vyvěrá ze zdrojů společných. Lidové podání pozbylo své tajemné výlučnosti, poněvadž rozbor ukázal mnohostranné vztahy k literatuře vrstev vyšších. Venkov dychtivě přejímal formy i látky městské, ovšem vliv postupoval zvolna a mnohý druh literární pronikl do lidu teprve tehdy, když ve svém původním prostředí dávno pozbyl významu. Naproti mytologii pohanské se počal zdůrazňovati dosah křesťanského apokryfu a legendy, vliv hellenistic-kých obřadů výročních atd. a tím přibývalo dokladů o nepůvodnosti lidového podání.

Již biskup D. Huet spisem „Traité de 1'origine des románs" (1670) vyslovil mínění, že většina látek povídkových vznikla na východě a tento názor podporovalo také znamenité dílo J. Dunlopa „History of fiction" (1814). Teorie o východním původu povídkových látek nabývala zvolna půdy, avšak teprve Theodor Benfey jí dobyl vítězství rozhodného spisem „Pantschatantra, fiinf Biicher indischer Fabeln, Marchen und Erzahlungen" (1859). Benfey učil, že většina pohádek a povídek evropských byla přejata z Indie. Od X. stol. se počala šířiti pohádková literatura indická na západ a prostřednictvím Peršanů i Arabů pronikla do kulturních oblastí byzantské, italské a španělské, odkudž ji přejímali ostatní národové evropští. Důležitý úkol připadl též Mongolům, kteří přejali s buddhismem také povídky a poněvadž dlouho vládli ve východní Evropě, šířili pohádky po celé oblasti svého vlivu. Benfeyova teorie migrační, vykládající shody v podání různých národů přejímáním látek, jež se po staletí stěhovaly z východu na západ, záhy zvítězila a skupina vynikajících učenců, prodlením desetiletí, hromadila látku objasňující cesty i proměny jednotlivých osnov látkových. Felix Liebrecht, Gaston Paris, Reinhold Kohler, u Rusů