také lidovým podáním a získal si veliké zásluhy o dějiny staré literatury české nejen vzornými vydáními, nýbrž později i kritickým rozborem, který podvržené památky definitivně přičlenil k vývoji stol. XIX. V letech šedesátých J. Gebauer studoval lidovou poesii a mytologii na širokém základě slovanském a srovnávacím vůbec. V Lumíru (1863 I.) otiskl „Ukázky národního básnictví bulharského", v kritické příloze Nár. Listů (1864) psal o Vuku Stef. Karadžičovi a téhož roku v časop. Beseda (II.) rozpravou „Srovnávací mytologie" poučoval širší kruhy čtenářstva o významu nové vědy, stoje na stanovisku A. Kuhna. Zaujala ho lidová poesie ruská, z níž přeložil „Dvě starorůské písně" (Květy II. 1867) doplniv krátce potom své úvahy článkem „Starorůské rhapsodie" (Květy III. 1868). Do tohoto okruhu látkového řadíme také stať „Zádonština" (tamt. II. 1867). Význam středověkého fysiologu (báje zvířecí) objasnil rozpravou „Úvahy o Nové radě pana Smila Flašky z Pardubic a o Radě zvířat skladatele neznámého s úvodem o báji zvířecké". (ČČM 1873). Národopisného rázu jsou také četné stati, jimiž přispěl do Riegrova Slovníku naučného.

Nový směr srovnávacího rozboru látkového k nám uvedl článkem „Moravská nár. píseň o třech dcerách" (Listy filol. 1875), v němž srovnal baladu zapsanou u Sušila s pověstí o císaři Theodosiovi a jeho třech dcerách ze známého sborníku středověkého Gesta Romanorum, která byla základem pověsti o králi Learovi. Paralela nebyla nová, poněvadž již F. Th. Bratránek v rozpravě „D a s máhrische Volkslied" (Osterreichische Revue III. 1865) poznal souvislost, ale nová byla metoda, která k lidové písni přistupovala jako k památce literární a zjišťovala její vztahy k literatuře knižní. Téhož rázu byly také Gebauerovy články o Jiříkově vidění (Listy filol. VI. 1879), o Walteru a Griseldě (tamt. 1877) a j. Neméně závažný byl pečlivý soupis poučující „O začátcích, v jakých si libují národní písně, zvláště slovanské" (Listy filol. 1875), poněvadž obracel pozornost na slovesnou formu lidových písní, důležitou s hlediska komposičního i srovnávacího. Srovn. také literární studii „Bajka o vlku, který se postil" (Listy filol. 1882).

Kritická škola objasňujíc vztahy lidového podání k literatuře knižní, obnovila zájem o beletrii středověkou i renesanční, o zapadlé knihy lidového čtení i o skladby satirické. Sběratelskou práci na tomto poli zkypřeném prací V. B. Nebeského, A. J. Vrťátka a J. Fejfalika horlivě konal vrstevník Gebauerův Bedřich V. Spiess (1842—1903). Jeho pilné snůšky, na př. „K dějepisu české novelistiky" (Květy I.) nebo „Literatura lidu" (Otavan 1863), „Povídky lidu" (Beseda 1864) a j. obsahují látku podnes cennou, ačkoliv autor v podstatě zůstal na stanovišti popisném.

Na rozdíl od Gebauera a Fejfalika, rozhodných stoupenců nových metod kritických, Josef Jireček (1825—1888) jest spíše představitelem období přechodního, poněvadž v jeho rozsáhlé, záslužné činnosti se stýkají romantické názory o lidovém podání s positivistickým úsilím o prohloubení studií staročeských.

V mytologii Jireček navazuje na Erbena rozpravou „Studie v oboru mytologie české" (Časop. čes. mus. 1863), prvním pokusem o soustavný výklad českého bájesloví, který sice přijímá dualismus bohů a běsů, ale postupuje střízlivě a hlavně vyniká snahou rozlišovati kulty polabské nebo dokonce litevské od českých a jiných slovanských. Jireček mimoděk vyslovil podezření o pravosti glos v Mater Verborum podotknuv, že jsou důležitým pramenem mytologie polabské, z něhož však pro bájesloví české jest třeba čerpati jen „s přísnou kritikou". Pozorností věnovanou demonologii, čili tak řeč. mytologii nižší stať osvědčuje, že na autora působil F. L. W. Schwartz, jehož spis „Der heutige Volksglaube und das alte Heidentum" vyšel r. 1862 ve druhém vydání.