Své názory o mytologii i o lidové poesii slovanské Josef Jireček úhrnně vyložil ve spise „Die Echtheit der Kóniginhofer Handschrift" (1862), který jest cele jeho dílem mimo oddíl VII. napsaný bratrem Hermenegildem J. Pro národo-pis jsou důležité hlavně kapitoly II. o mytologii a III. o poměru rukopisu Královédvorského k lidové poesii slovanské. K otázkám bájeslovným se ještě vrátil článkem „0 slovanském bohu Velesu" (ČČM 1875). Podrobný rozbor názorů Jirečkových by vyžadoval stati samostatné, tuto jde jen o to zjistiti, že se všude snaží spojiti mytické rysy básní RK s lidovým podáním českým a ukázati sou-J vislost tradice. Naprostá odlišnost básní podvržených od staré literatury české nutila obránce zdůrazňovati zásadu Grimmovu o rozdílu písní národních od poesie umělé, ano Jireček dokonce přijímá domněnku, že existovaly pěvecké školy národní, jež udržovaly starý ráz. V těchto vývodech Jireček zůstal stoupencem názorů, proti nimž se obracela filologická kritika let šedesátých. Naproti tomu však navazuje na nejlepší tradici šafaříkovskou prací „Národopisný přehled království Českého" (1850) a stojí po boku Gebauerově i Fejfalikově v „Rukověti k dějinám literatury české do konce XVIII. věku" (I.—II. 1875 až 1876), cenné také přesnými údaji o dílech, jež pronikla do podání lidového, nebo jako vydavatel „Staročeských dramatických her" (1878) i jako autor soupisu „Hymno logia bohemie a, dějiny církevního básnictví českého až do XVIII. stol." (1878), podnes nezbytného pro studium písně nejen duchovní, ale i světské, a jako spisovatel přečetných článků a menších rozprav, z nichž v dějinách národopisu zasluhují zmínky hlavně dvě stati v Časop. čes. musea „Zbytky českých písní národních ze XIV. do XVIII. věku" (1879, 1881), předůle-žité jako pomůcka k dějinám lidové písně — tu všude se Jireček svou prací přičleňuje k badání novodobému, zůstávaje svým názorem o lidovém podání blízký družině Erbenově.

Vliv názorů Schwartzových, patrný v díle Jirečkově, pronikavě působil na dílo Grohmannovo, jež v rozvoji našich studií zvykoslovných má význam průkopnický, poněvadž po prvé v rozsáhlém měřítku provedlo srovnání lidového podání českého s německým. Dr. Joseph Virgil Grohmann (1831—1919), na universitě pražské žák Curtiův a Schleicherův, všímal si slovanského podání již ve spise „Apollo Smintheus und die Bedeutung der Mause in der Mytho-logie der Indogermanen" (1862), avšak hlavní jeho díla jsou věnována lidovému podání v Čechách a na Moravě. „Sagenbuch aus Bohmen u. Mahren" (1863) namnoze byly pramenem vydavatelům pověstí českých a kniha „Aber-glauben und Gebrauche aus Bohmen und Mahren", vydaná r. 1864 německou Společností pro dějiny Němců v Čechách (Verein fiir Geschichte der Deutschen in Bohmen) shrnula bohatou látku českou i německou, zůstávajíc podnes důležitým dílem pro badání o našem zvykosloví. V předmluvě Grohmann naznačil hlavní cíl svého díla, vysloviv zásadu, že sbírka německých zvyků a obyčejů z Čech by nedosáhla svého cíle, kdyby nepřihlížela ke zvykosloví českému. Sbírka podání německého jest valnou většinou sestavena podle vlastních zápisků Grohmannových, podání české čerpal zejména z Houšky, ale také ze statí časopiseckých, ze spisů Hanušových a užil také mytologických studií Jirečkových, jež pokládal za dílo vynikající. Látku rozvrhl do dvaceti oddílů, počínaje „bohy a démony" — tu shrnul doklady z „nižší mytologie" — přičlenil pověsti o tělesech nebeských a jako žák Schwartzův také o mracích, o větru a bouři, o vodě, zvířatech a rostlinách. Kapitola o chlebě tvoří přechod k pověrám spojeným se životem lidským, od kolébky až do znamení smrti. Dílo Grohmannovo jest bohatý důl faktů a důsledná srovnávací metoda autorova, přihlížející k podání českému i německému, dodává knize cenu trvalou zejména proto, poněvadž vlastní zápisy Grohmannovy jsou velmi úplné a spolehlivé. Spis Grohmannův měl však též