význam kulturní: Svědomitý pracovník německý objasnil důležitost součinnosti s vědou českou také v oboru národopisném.

Romantický národopis splnil v rozvoji naší duchové kultury poslání budi-telské, umělecké i vědecké. V těžkých bojích o národní obrození lidová píseň pomáhala probouzeti a šířiti uvědomení, poněvadž byla svědectvím velikého nadání plemene slovanského, jemuž dodávala právo vstoupiti na výšiny umění světového po boku ostatních národů evropských. Básnictví české se od dob Hankových vědomě obrací k lidové písni a čerpá zejména výrazové prostředky, ale i motivy a drobné rysy obsahové. Čelakovský se s počátku snaží vytvářeti skladby sourodé s písněmi lidovými a přejetí básně do lidového podání pokládá za vrcholný úspěch umělcův. Avšak již Langer odmítá kopie lidové poesie, zdůrazňuje úzký okruh citů a nálad písní, žádá samostatnou tvorbu v duchu lidovém a pokouší se ve svých selankách o zpracování některých pověstí. S teoretickými požadavky Langerovými dobře souhlasila pozdější básnická prakse Čelakovského, poněvadž nejlepší čísla „Ohlasu písní českých" podávala svéráznou synthesi prvků lidových.

Literatura záhy předstihla národopis vědecký. Již Čelakovský na př. popěvkem o českém sedláčkovi zcela realisticky pojal sedláka, vytknuv rysy, jichž si národopis dlouho nevšímal a jeho karikatury patrimoniálních řádů obsahují náznaky, jež rozvinul na př. Rubeš a jiní povídkáři let čtyřicátých. Zatím co zvyko-sloví zůstávalo v okruhu mytologických fantasií, Čelakovský („Toman a lesní panna") a Erben v Kytici odkazují na život skutečný, sice zpestřený pověstí a obřadem, avšak pevně zakotvený ve společenských řádech tehdejší vesnice. Erbenův Štědrý den kreslí realistický obrázek ze života vesnického, obestřený kouzelným přísvitem tajemného svátku a předstihuje naše sběratele látky zvykoslovné.

Vědecký národopis dlouho přestával na folklóru, na svátečních chvílích života lidového, kdežto povídka se již v letech čtyřicátých nevyhýbá ani chmurnějším stránkám života na vsi a realisticky zobrazuje život všední. Sabina, Němcová a později Hálek a Světlá razí cestu novodobému národopisu, zobrazujíce boj jednotlivých vrstev na vsi, tragické zápasy vášnivých srdcí se zákonem země, rodu a tradice, nebo vykupitelské poslání ušlechtilé ženy v temném prostředí zakořenělých předsudků. Zatím co národopis se ještě hlásil k rousseauovské zásadě o ideální dokonalosti patriarchálního života vesnického, naši vůdčí mistři vesnické povídky postupují od povídek typu mladoněmeckého k ruskému realismu, ano Neruda již v letech sedmdesátých razí cestu novému, širšímu pojetí „lidu": „Trháni" obracejí zájem na vrstvu dělnickou, jíž se zabýval již Pfleger-Moravský a jejíž drsná poesie upoutala pozornost národopisců teprve od let devadesátých. Není náhodou, že za podstatné rozšíření oblasti národopisných studií vděčíme tvůrkyni Babičky. Romantickému národopisu také přísluší zásluha, že se ustálilo názvosloví v oboru lidového podání. Pokud jde o píseň již v praksi Erbenově proniká přesvědčení, že tak řeč. „písně národní" jsou vlastně „prostonárodní", t. j. ukázky slovesného umění lidového a „lid" tvořili při tehdejším rozvoji průmyslovém především vesničané. Také názvy jiných druhů podání zvolna pozbývaly dřívější mnohoznačnosti a kolísavosti. Staročeský význam „pohádka" = „hádanka" (v dnešním smyslu) se drží hluboko do stol. XIX. Užívá ho na př. Hromádko v Prvotinách (1813, str. 151,159), také časopis Hyllos (1821, str. 31), ale též Jungmann v Slovesnosti (LXXVI) a jeho definici přejal J. Malý