(Soustavní nástin slovesnosti, 1848, str. 98), který výrazem „pohádka" rozumí druh allegorie. Avšak již časopis Jindy a Nyní (1831 I. 88) užívá slova „hádanka" v smyslu dnešním. Dnešní význam slova „pohádka" stará čeština vyjadřovala např. slovem „rozprávka", „báseň", srovn. na př. „Pravdivá báseň o tak nazvané krásné a o jednom ošklivém zvířeti" (Jungmann, Histor. liter. V., č. 253) atd. Již V. M. Kramerius r. 1795 vydal „Arabské pohádky nebhistorie" a užil slova „pohádka" ve smyslu dnešním, ale vedle toho se i později užívalo názvů „národní povídačka" (V. R. Kramerius, Večerní Vyražení 1831, str. 41), „povídka" (Hyllos 1821, str. 13) atd. Slovník Dobrovského (1821) „Mährchen" překládá slovy „povídačka", „pohádka" a „Sage" slovy „pověst", „rozprávka", ale také k českým překladům slova „Fabel" připojuje vedle jiných „pohádka", „rozprávka". Od let třicátých se počíná častěji užívati slova „báchorka" = „Mährchen". (Uvedl je již Jungmann do Slovesnosti.) Tak v 1. 1832—1840 vycházela sbírka „Veselá přástev-nice aneb rozmanité vypravování čili povídky dle Grimmových báchorek". Pokolení Erbenovo stabilisuje slovo „pohádka" ve významu dnešním. Užívá sice také slov „povídka", „báchorka", ale snaží se vymeziti obsah. Tak na př. /. /. Hanuš („Nástin slohovědy čili stylistiky" 1864, str. 180) „povídky", „či básně epické" dělí na 1. „pověsti národní" (naše „báje"), 2. „pověsti dějinné" (v dnešním smyslu) a 3. „báchorky" ( = pohádky). Riegrův Slovník naučný kodifikuje změnu významu slova „pohádka": 1. „Vypravování nějakého příběhu vůbec, zvláště pověsti, báchorky; 2. něco tajného nerozluštitelného, aneb vůbec těžkého k rozluštění, tedy též to, co nyní raději a určitěji hádačkou č. hádankou nazýváme." Nerudovy „Obrazy života" užívají vedle slova „pohádka" také označení „národní povídka" (II. 1860, str. 64). „Česká poetika" V. Petrů (1870) definuje pohádku a pověst znaky dnešními a místo Hanušových „pověstí národních" užívá označení „báje" (mýtus). Doklady, jež uvádím, podávají vývoj jen v hlavních rysech. Bohaté materiálie, jež chová archiv „Slovníku jazyka českého", budou moci objasniti pozvolnou změnu významu mnohem přesněji a podrobněji.

Po stránce vědecké romantický národopis především vybudoval základy badání o lidové písni sbírkou Erbenovou a Sušilovou, ale založil také z vy kosi o ví sbírkou Houskovou a připravoval soustavné monografie o jednotlivých oblastech pracemi Boženy Němcové. V oboru lidové prosy Erben a Němcová podali klasické ukázky stilisovaných pohádek, avšak chybí nám větší sbírka, rovnocenná svou přesností se sbírkami lidových písní. Tento nedostatek nebylo lze později nahraditi. Horlivý zájem o lidové podání slovanské byl dobrou průpravou badání srovnávacímu, které se i v mytologii povzneslo pracemi Šafaříkovými, Erbenovými a Jirečkovými na tehdejší úroveň evropskou. V oblasti kultury hmotné lze zaznamenati na př. podrobné popisy krojů, obsažené v etnografických nástinech Boženy Němcové, avšak teprve Mánes v duchu podnětů Rittersbergových zahajuje soustavné studium kroje lidového a obrací tak. pozornost k lidovému ornamentu vůbec. Jeho veliký pokus výtvarně ztělesniti pradávné pohanství rysy přejatými ze soudobého života lidového ve východní oblasti našeho národa, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku, zůstal nedostižným vzorem po desetiletí a svou hodnotou uměleckou se řadí k vrcholným dílům inspirovaným romantickým kultem lidového podání.

Období Erbenovo také usilovalo šířiti v cizině zájem o naši lidovou sloves^ nost. Vedle výboru „Bohmische Rosen", jejž pořídila Ida von Diiringsfeld, vedle překladů Chodákových (srovn. výše) si zejména dva spisovatelé, žijící v Čechách, získali v tom směru zásluhy. Josef Wenzig již r. 1830 vydal „Slavische Volkslieder" a r. 1857 vyšel jeho sborník „Westslavischer Marchen-s chat z", obsahující vedle pohádek také pověsti, písně a přísloví. Nejvíce v tom směru tehdy vykonal Josef Jarosch, známější svým pseudonymem Alfred Waldau