(1837—1882). Jeho sbírka „Böhmische Granaten" (2 sv. 1860) obsahuje překlady 850 písní, „Böhmische sMárchenbuch" (1860) podává ukázky lidové prosy. Avšak Waldau má své místo v dějinách našeho národopisu také rozpravou „Samoukové české poezije" (Obrazy života 1859), kterou později zpracoval v německé knížce „Bohmische Naturdichter" (1860), podnes cenné jako soupis životopisných údajů o činnosti 37 básníků samouků. Také tanci lidovými se zabýval a pojednal o nich v knížce „Bohmische Nationaltanze" (1859, 1860). Srovn. též jeho sbírku českých pověstí o Kristovi (Květy 1868). Rázu propagačního jest kniha „Der Bóhmerwald. Nátur u. Mensch", kterou vydali Jos. Wenzig a Jan Krejčí (1860). Wenzig tam podal také obrázky národopisné, na př. o Chodech (str. 162 atd.) a uvedl několik chodských písniček ve znění původním s něm. překladem. Jest to jakási předzvěst velikého díla vlastivědného „Čechy".

Významné dílo propagační vydali francouzský slavista Louis Leger a básník Jos. V. Fric: „La Bohéme historique, pittorésque et littéraire" v Paříži r. 1867 za součinnosti Žofie Podlipské, Siegfrieda Kappera, Karla Sabiny, A. Chodžka, generála Mieroslawského a j. Vedle statí historických a literárních vydavatelé přihlédli také k národopisu: A. Chodžko napsal stať o pohádkách českých a připojil dvě ukázky, Kapper psal o Švandovi dudákovi a Paul de Saint Victor věnoval syntetický essay lidovým písním českým opíraje se o překlady Legerovy z jeho knížky „Chants héroíques et chansons populaires des Slaves de Bohéme".

Důsledkem moskevské pouti našich politiků a spisovatelů byla studie J. Kalouska „Obzor etnografičeskoj literatury o Čechách i Slovákách" (Moskovskija Universit. Izvěstija 1868, č. 6), pokus o přehlednou informaci ruských kruhů vědeckých. Naše časopisy si všímaly příprav k etnografické výstavě moskevské a Květy (I. 1865/66) přinesly podrobný rozvrh, který mohl býti vzorem našemu badání o kultuře hmotné, avšak národně politický dosah roku 1867 nedal plně vyniknouti složce vědecké.

Kodifikací národopisného badání doby Erbenovy byl Riegrův Slovník naučný. Mytologická i národopisná hesla psal Erben a doplnil jimi své práce vydané tiskem jinde, avšak také v článcích, jež psali J. Perwolf, J. Gebauer a j. se najdou části obsahu národopisného. Heslo „etnografie" užívá též názvu českého „ná-rodopis", jejž rozlišuje od antropogeografie (zeměpis člověka), čili etnologie (národosloví); tuto řadí k vědám přírodním, kdežto etnografii pokládá za vědu historickou. Stať také dokazuje, že po stránce demografické a statistické bylo u nás do let šedesátých vykonáno málo. Národopis Šafaříkův a přehledný nástin Jirečkův byly předstiženy souborným dílem Czornigovým „Ethnographische Kartě des ósterr. Kaiserstaates" (3 díly, 1855—1857), kterou Riegrův Slovník naučný nazývá encyklopedií statistiky a historie. V letech šedesátých A. V. Šembera svým „Popisem Moravy a Slezska" (1863 a 1869), zejména pak důležitým dílem „Základové dialektologie českoslovanské" (1864) prospěl národopisu, pokusiv se o vymezení jednotlivých oblastí nářečních, odlišných také v oboru slovesné i hmotné kultury. Ze snahy po soustavnosti Šembera charakteri-soval jednotlivá nářečí jednak bajkou „Slunce a stromy", jednak písní „Loučení, loučení", jež mu znatelé nářečí „překládali". Cennější — i s hlediska jazyko-zpytného — jsou ukázky skutečné, živé mluvy lidové, na př. „pohádka vo mlsným šeucoj" z Vysokomýtska nebo „Rozprávky v hospodě" (různořečí opavsko-ostravické), „Rozmluva dvou švagrů při navštívení" (různoř. dolnotrenčanské) atd. Škoda, že dokladů toho druhu není více! Byly by to neocenitelné dokumenty národopisné. Cenné jsou také statistické přehledy na př. v Čas. čes. mus. 1846 o počtu Čechů, Moravanů a Slováků a o jejich sídlech.