Podužáci" Obzor 1883/84), V. Hlavinka otiskl stať „Věr o vany" (Obzor 1884) atd., avšak nejrozsáhlejší práci toho druhu vydal František Skopalík (1822 až 1891), dokonalý typ vzácného sedláka samouka, který si při práci v hospodářství dobyl obsáhlého vzdělání a zasvětil život požehnané činnosti veřejné, jako starosta rodné obce Záhlinic i jako poslanec zemský a říšský. Moudrý hospodář znal život na vsi do základů a posuzoval jej nestranně, s hlubokou láskou k starým obyčejům, ale bez rozcitlivělého vzrušení a horování, jsa si dobře vědom také těžkých stínů.

Po letech studií a práce sběratelské vydal r. 1884/85 vlastním nákladem „P a-mátky obce Záhlinic", monografii rodné obce ve dvou částech, historické a topografické, do níž pojal také výklady národopisné. V šesti kapitolách zevrubně popsal, jak se na vsi žilo a hospodařilo: stavby a místnosti, selskou práci od jara do zimy, stravu, kroje, zvyky a obyčeje, pořekadla a jako přídavek připojil důležité zprávy o věcech obecních, o zaopatřování vojska, o hospodaření obecním, o hromadách obecních, o pastviscích a pastvách dobytka atd., vše prostě a jasně, s přečetnými podrobnostmi získanými jedině dlouholetou zkušeností vlastní a důkladnou znalostí všech poměrů bývalých. Na př. kapitola o kroji podává nástin historický, podrobně popisuje kroje staré ze stol. XVIII., jež se celkem zachovaly až do r. 1848 a zaznamenává změny pozdější; tento pokus o výklad dějepisný ukazoval cestu, jíž se sběratelé krojů, žel, často vyhýbali přestávajíce na popisech statických.

Takto se společným úsilím rozšiřovala základna národopisné práce na Moravě a cenná díla povzbuzovala pracovníky mladší. Když paní Vlasta Havelková v „Kalendáři paní a dívek" (II. 1889) statí „Vyšívání lidu moravského" podávala zprávu o pětiletí 1884—1889 s uspokojením mohla ukázati na výsledky práce, o niž si sama získala zásluhy tak vynikající.

Všestrannou, radostnou činnost na Moravě bedlivě sledovala v Litomyšli Tereza Nováková, přispěvatelka časopisu Domácí hospodyně, s jejíž redak-torkou M. Procházkovou ji sblížily nejen vztahy společenské, ale i obdobný program buditelský. Mladá paní, vyrostlá v zámožném prostředí pražském, poznala zejména v malém městě krajinském, jak by bylo třeba posíliti a prohloubiti národní ráz života doma, ve společnosti, ve slohu zábav, v zařízení bytu i v oněch podrobnostech, z nichž se skládá výsledný dojem o výši národní vzdělanosti. Proto vítala ruch na Moravě a ve svých feuilletonech „Nové hovory po práci" (Dom. hospodyně), jež namnoze podnes nepozbyly časovosti, podávala zprávy a povzbuzovala k činnosti. Byla přesvědčena o kulturním i uměleckém dosahu národopisné práce na Moravě a jasně vyslovila svůj názor slovy, jež výrazně shrnují tehdejší mínění obecné: „Poznáním lidu moravského a jeho duševního života hrne se v žíly české čistý, vlahý proud, který vyléčí malátnost a zabalení jedem ciziny. Odkrytím pokladů lidu valašského, hanáckého, slováckého teprve vzpružilo by se přesvědčení o rozmanitosti, obrazotvornosti a plodnosti českoslovanské mysli." (Dom. hospodyně. V. 188,8-. „Nové hovory po práci." XV. Str. 234.) A verši Svatopluka Čecha z „Jitřních písní": „To v zestárlý náš západ rysů šerých, zří mladý východ v jitřním úsměvu" T. Nováková vystihla snahy a naděje Moravanů, jimž hnutí národopisné ohlašovalo počátek nového rozvoje kultury národm.

Moravské hnutí bylo živelnější, jeho zdrojem bylo mnohem pevnější vědomí kmenové odlišnosti a starobylé rázovitosti a proto strhlo Čechy, kdež počátkem let osmdesátých oživl zájem o Moravu, podporovaný snahami o utužení národní