jednoty: Národ zrál k samostatnosti politické a téměř pudově citil nutnost semknouti řady k společnému postupu. Jan Herben na př. v „Slovanském sborníku" otiskoval doklady ze života lidu moravského v statích „Život slo~ váckých chlapců, jejich povaha, písně a hry" (II. 1883), „Život slováckých děvčic. Jejich povaha, písně a hry" (III. 1884), ve Květech (1883 I.—II.) popsal „Kus jižní Moravy", v časop. Pokrok r. 1887 uveřejnil řadu feuilletonů „Ze slováckých dědin" a úhrnně ocenil snahy družiny olomoucké v článku „Umění našeho lidu" (Slovanský sborník V. 1886), zdůrazniv jako žák Bartošův kladné rysy obětavé práce. V Slov. sborníku (IV. 1885) Mat. Václavek popsal „Dozinky na moravském Valašsku", M. Červinková-Riegrová v Květech (1886) kreslila obrázky „Z moravské Slovače", Fr. Stránečka, tamtéž, poučovala o moravském ornamentu (srov. výše), /. Klvaňa vydal v Světozoru (1886) stať „O národních krojích na moravské Slováci", F. V. Vykoukal z doby svého krátkého pobytu na Hané popsal lidovou kuchyň v náčrtku „Za hanáckým stolem" Světozor (1886) a život „V hanácké dědině" (Kalepdář Ustřed. Matice školské 1887) atd. atd.

Moravské výšivky a kroje měly tedy půdu připravenou mimo jiné také proto, poněvadž se v Čechách obracela pozornost na kroje již dříve. Střediskem činnosti byl pohostinný dům manželů Náprstkových. Vojtěch Náprstek[101] (1826 až 1894) si získal vlastenecké uvědomení v kruhu Jungmannově, kdež zejména styk s Preslem vzbudil jeho zájem o vědy přírodní. Zúčastnil se ruchu v r. 1848 a po porážce revoluce odjel do Spojených států severoamerických, kdež se mimo jiné zabýval národopisným studiem kmenů indiánských. Vrátiv se r. 1858 do Prahy zahájil požehnanou činnost buditelskou, maje na mysli otázky hospodářské, na př. usnadnění práce v domácnosti atd. Již od let šedesátých (1862) počal shromažďovati sbírky, z nichž prodlením doby vzniklo Průmyslové museum. Paní Josefa Ná-prstková r. 1877 zal. sbírky národop., oddělení „Práce našich matek", jež rychle rostlo (srovn. výše) a záhy činně zasáhlo do vývoje studií o hmotné kultuře lidové.

Do té doby se lidové kroje popisovaly v národopisných nástinech, umělci je zobrazovali v genrových obrázcích vesnických a skupiny krojové zpestřovaly národní slavnosti. V letech čtyřicátých vzplanulo hnutí usilující vytvořiti národní kroj (srovn. výše) a léta šedesátá v tom směru pokračovala. Květy Hálkovy a Nerudovy zachovaly pohledy na selská banderia, jež zdobila průvod při zakládání Národního divadla a téměř současně slavnost cyrilometodějská na Velehradě r. 1863 byla skvělou přehlídkou krojů moravsko-slezských. Avšak teprve v letech osmdesátých se u nás vyvíjí odborné studium, které podrobný popis spojuje s výtvarným rozborem a oceněním. V tom směru se ujali práce také umělci sdružení v Umělecké Besedě, jimž šlo o rozhodný projev národnosti v umění i v životě, a kteří jdouce po stopách Mánesových pojali do programu své práce také výtvarnou kulturu lidovou. Na podnět Umělecké Besedy se r. 1888 ustavil „Výbor pro šíření národního vyšívání",[102] jehož předsedou byl zvolen známý umělec prof. Soběslav Pinkas a členy prof. Fanta, Koula, Šíma, pí. R. Tyršova, J. Náprstková, Koulová a j. Rada města Prahy přijala protektorát a výbor zahájil jednak práci sběratelskou, jednak pečoval o to, aby se na školách užívalo vzorů lidových.

Záliba v krojích rostla a s ní rostlo i nebezpečenství banálních výstřelků. Upozornil na ně Jan Lier feuilletonem „Naše kroje" (Světozor 1888), který knižně vyšel v Kabinetní knihov., sv. XXXVIII. v 2. svazku Feuilletonův Liero-vých. Vzpomněl bazaru na prospěch Národního divadla brněnského na Žofíně r. 1884, kde dámy, jež se ujaly prodeje, byly vesměs v lidových krojích československých; Lier s radostí zaznamenal úspěch, ale připojil vážné výhrady. Odmítl moravské úsilí vytvořiti nový ustálený kroj ukázav, že individualita vnitřní