se nejrázovitěji projevuje právě u národů, kteří se vnějšími znaky, šatem a pod. neliší od ostatních: „Naše touha po vnějších odznacích jest bezděčným přiznáním naší chudoby . . . jest snahou zakrýti před sebou a před cizinou mnohý nedostatek, jímž trpíme." (Feuilletony II., str. 47.) Právem spojil podněty moravské z let osmdesátých se snahami r. 1848 a varoval před nevhodným přejímáním krojů. Jednotného kroje národního není, lid selský různých oblastí má své kroje, ale jest třeba rozlišovati pojmy „národ a lid". Kroje vzniklé z potřeby obyvatelstva zemědělského není lze přenášeti do města, do podmínek společenských zcela jiných. Kroj lidový se vyvinul prodlením dlouhé doby, měnil se, ale jest organicky spojen s celým životem na vsi a není možné vytvářeti na objednávku kroje pro celý národ. Dnes přiznáváme, že Lier měl pravdu a umělecká prakse mu dala za pravdu i v tom, co vytýkal překotnému napodobování výšivek. Zdůraznil souvislost ornamentu s materiálem, a pokládal za nesprávné přenášeti ozdoby výšivek také na předměty dřevěné nebo na keramiku a projevil pochybnosti, podaří-li se obroditi veliké umění jen renesancí ornamentu. S Lierovou kritikou polemisovali, ale byla to jen přestřelka, jež zanikla v obecném nadšení, ačkoliv se zabývala otázkou zásadní.

„Výbor pro šíření národního vyšívání" uspořádal r. 1887 a 1890 výstavy výšivek, jež měly úspěch; zdařilá byla také exposice výšivek slovenských, kterou v Praze vystavil Pavel Sochán a hnutí šťastně zahájené počalo pronikati i do měst krajinských. Takto prameny moravské splývají s českými a koncem let osmdesátých vzniká mocný proud, který plyne směrem k obrození národopisu. Teprve tehdy se naše práce národopisná, do té doby věnovaná valnou většinou jen lidovému umění slovesnému, obrací také k lidové kultuře hmotné rozšiřujíc základnu studií o lidovém životě.

Vedle krojů došlo také na stavby lidové. Výtvarný odbor Umělecké Besedy r. 1880 na podnět prof. Soběslava Pinkase, J. Kouly a arch. A. Wiehla vydal provolání o významu staveb lidových a o potřebě zachraňovati tyto památky lidového slohu. Arch. Fr. Schmoranz již r. 1881 užil motivů z českých chalup při stavbě myslivny u lovčího zámku kunětického a téhož roku Svatopluk Cech vzpomněl rázovitých staveb moravských ve feuilletonu, pojatém později do sbírky „Několik obrázků moravských" (1884). Již Rittersberg upozorňoval na rázovité stavby dřevěné ve východní Haliči, avšak jeho podnět u nás zapadl, ačkoliv na př. ve Světozoru r. 1871 vyšly „Dřevěné kostely v zemích slovanských", ilustrace s výkladem. Porůznu se již dříve objevovaly stati, věnované stavbám lidovým, na př. časopis „Pěstoun moravský" r. 1862 otiskl stať o plzeňském okolí s výklady o selských domech, o zařízení vnitřním atd., avšak úhrnem se na tomto poli do let osmdesátých pracovalo pramálo, jak svědčí na př. stať V. Krupky „Česká vesnice" (Osvěta 1884 I.), obsahující jen několik údajů všeobecných.

První vážnou ukázkou nového odborného studia lidových staveb byla rozprava Aloise Jiráska „České chalupy a stará stavení městská“[103] (Květy 1887 II. Sebr. sp. sv. XXL), obsahující přečetné podrobnosti o stavbách roubených, o jejich rázu a výzdobě, zejména o lomenicích, o dřevěných domech městských atd. Byly to vesměs výklady odborné, bez causeristických ozdůbek a povrchního nadšení, důkladný, věcný popis, první v onom oboru v naší literatuře národopisné, zaostalé v tom směru na př. v srovnání s národopisem německým, kde právě v letech osmdesátých se objevilo několik děl o stavbách dřevěných, na př. knihy Lehfeldtova (1880), Gladbachova (1885) o dřevěných stavbách švýcarských a Lechnerova o dějinách dřevěných staveb v Německu (1885—1887). Názornost Jiráskova popisu podporovaly kresby Jana Prouska, který k lidovému umění přilnul již po krojové výstavě r. 1880. Jiráskova popisu užila Tereza Nováková v článku „Pod českou střechou" (Kalendář paní a dívek českých