bájesloví i lidového podání, nutíce obhájce k výkladům strojeným, na př. k tvrzení, že byly národní školy pěvecké atd.

Žáci Gebauerovi, kteří zaujali vedle svého učitele místa na universitě, Jiří Polívka, Václav Tille, Jan Máchal, Čeněk Zíbrt a j., navázali na činnost mistrovu i na kritické tradice Fejfalikovy a svými rozbory ukázali, že v lidovém podání máme jednak dokumenty života lidového, jednak individuální výtvary, na jejichž vznik působily mnohostranné vlivy cizí, slovem, odstranili grimmovskou anti-thesi „Naturpoesie—Kunstpoesie" a přičlenili naše lidové podání k velikému vývojovému řetězci literatury světové. Souběžně s nimi pracovali v oboru literárních dějin československých Jaroslav Vlček, Jan Jakubec a Josef Hanuš, Otakar Hostinský vybudoval základy hudební etnografie, Lubor Niederle pracoval o slovanských starožitnostech, Jindřich Matiegka o antropologii somatické. Mnozí z těchto badatelů zasáhli do boje o rukopisy jednak přímo, kritickými příspěvky v Athenaeu, jednak nepřímo vlastní prací vědeckou, která objasňovala různé stránky lidové kultury slovesné a hmotné, nebo se zabývala prostředím, v němž vznikly padělky atd.

Úsilí naší vědecké skupiny universitní mělo oporu v národopisné práci ostatních národů slovanských, zejména Rusů, u nichž se národopis již od konce let padesátých rychle vyvíjel na základech positivistického kriticismu, takže v letech osmdesátých zejména pracemi A. N. Pypina, A. N. Veselovského, N. S. Tichonravova a j. stál v čele národopisné práce slovanské. Také u Poláků se od let osmdesátých šíří směr kritický, jehož průkopníkem byl hlavně Jan Kar-lowicz a z badatelů mladších Alexander Briickner.

Vůdčí myšlenky badání etnologického, jakož i metoda srovnávacího rozboru lidového podání pronikly ze západní Evropy a ze zemí slovanských také k nám, zvítězily koncem let osmdesátých, posílily obdobné snahy domácí a daly studiím o našem lidu bezpečné základy vědecké. Naši národopisci na těchto základech budovali dále a směle si vytkli hned počátkem let devadesátých cíl velikého dosahu, chtějíce podati přehlídku vykonané práce i mezery v badání výstavou národopisnou; získali pro tuto myšlenku řady obětavých pracovníků ze všech vrstev, z celé oblasti našeho národa, řídili činnost sběratelskou po venkově a r. 1891 dali tomuto úsilí pevné středisko organisační: v září toho roku počal vycházeti odborný časopis národopisný, Český Lid. Podnět dal dr. L. Niederle, který v cizině sledoval ruch národopisný a vrátiv se do Čech provedl svůj záměr přibrav si za spoluredaktora dra Čeňka Zíbrta.

Program byl velice široký, poněvadž sborník vedle části kulturně historické a národopisné, řízené od počátku Č. Zíbrtem, chtěl redakcí L. Niederle soustavně pěstovati také antropologii a archeologii. Úvodní projev redakční krátce naznačuje význam časopisu věnovaného nejen pěstování lidovědy české a slovanské: „Vše, co se týká lidu českého v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku a jeho poměru k národům příbuzným a okolním, dojde v něm místa." Národo-pisu chtěl časopis věnovati péči všestrannou, poněvadž, — jak naznačuje předmluva — jen důkladným rozborem vědeckým lze zjistiti svérázné rysy národní bytosti, ukázati, co bylo přejato odjinud a co vyrostlo z půdy domácí.

Tyto úkoly redakce chtěla plniti jednak statěmi vědeckými, jednak soustavným otiskováním sebrané látky, aby z časopisu zvolna vyrůstaly základy „budoucí veliké lidovědy národa českého". Redakce Českého Lidu se bez výhrady přihlásila k zásadám nových metod badatelských, zejména k rozboru srovnávacímu a vytkla si za úkol šířiti toto nazírání také v kruzích svého čtenářstva. Na podporu těchto podnětů měl Český Lid přinášeti kritické úvahy o nových pracích, sledovati knihopisnými zprávami vědeckou produkci světovou a zejména udržovati stálé styky s badáním v ostatních zemích slovanských.